Po celé roky jsme rozsah toho, co bylo ještě považováno za normální, natahovali až za hranice únosnosti. Jako by se jen čekalo na poslední kapku, na přílet černé labutě, která svým jemným dotykem zobáku způsobí, že se provaz napjatý až k prasknutí roztrhne na dva kusy. Co uděláme teď, kdy je provaz přetržen? Znovu ho svážeme nebo ho začneme dále rozplétat, abychom zjistili, co nového bychom z něj mohli vytvořit?
Covid-19 nám ukazuje, že pokud se lidstvo spojí ve společné věci, je změna možná obrovskou rychlostí. V podstatě není těžké vyřešit žádný světový problém. Všechny problémy přetrvávají kvůli neshodám mezi lidmi. V souladu a soudržnosti by lidské tvořivé síly byly neomezené. Ještě před několika měsíci by návrh zastavení komerční letecké dopravy byl považován za absurdní. To samé o radikálních změnách, které děláme v našich společenských interakcích, ekonomice a roli vlády v našich životech. Covid-19 nám ukazuje jakou moc má naše společná vůle vyvinout v případě, že se shodneme na tom, co je důležité. Co všechno bychom ještě mohli dosáhnout v této soudržnosti? Co tedy chceme dosáhnout a jaký svět chceme vytvořit? Tyto otázky vždy přicházejí poté, kdy se někdo začne probouzet a uvědomovat si svoji vlastní sílu.
Covid-19 je něco jako ozdravný zásah, který odstraňuje naše lpění na tom, co jsme považovali za normální. Zrušení zlozvyku znamená udělat jej viditelným, což nám umožňuje změnit nutkavé chování na vědomou volbu. Až tato krize pomine, budeme mít možnost položit si otázku, zda se chceme vrátit do normálu, či zda jsme během tohoto narušení naší denní rutiny objevili něco, co bychom chtěli přenést i do naší budoucnosti. Až uvidíme, kolik lidí přišlo o svá zaměstnání, možná se budeme ptát, zda tento druh práce je to, co svět nyní nejvíce potřebuje, nebo zda tuto pracovní sílu a tvořivost lze využít někde jinde. Po týdnech strávených bez cestování, se možná budeme ptát, zda je tolik nutné, zda potřebujeme výlety do Disneylandu či obchodní veletrhy. Které části ekonomiky budeme chtít obnovit a které části se možná rozhodneme již nechat být? A z trochu temnějšího pohledu, co se týká věcí, které nám byly v tuto chvíli odebrány – občanská práva, svoboda shromažďování, právo rozhodnout o našich tělech, osobní setkávání, objetí, potřesení rukou a veřejný život – bude pro jejich obnovu potřebné vynaložit vědomou politickou a osobní vůli?
Po většinu mého života jsem měl pocit, že lidstvo se blíží ke křižovatce. Krize, kolaps a zlom byly neustále blízko, za další zatáčkou, ale nějak k nim nedocházelo. Představte si, že kráčíte po cestě a vidíte před sebou křižovatku. Je hned za kopcem, za zatáčkou, za lesem. Vyjdete na kopec, a vidíte, že jste se mýlili, že je mnohem dále, než jste si mysleli. A tak pokračujete v chůzi. Někdy se vám křižovatka objeví na obzoru, a potom zmizí. Zdá se, že cesta nemá konec. Možná tam není žádná křižovatka. Ne, znova ji vidím. Je už téměř tady. Ve skutečnosti tam nikdy není.
No a najednou, jdeme zatáčkou a je tu. Zastavíme a je těžké uvěřit, že nyní se to opravdu děje, je těžké uvěřit, že po letech, kdy jsme byli nuceni kráčet po této cestě vyšlapané našimi předchůdci, máme konečně možnost volby. Je správné, že jsme zastavili, ochromeni novostí naší situace, kdy před sebou vidíme sto možných cest. Některé z těch cest pokračují stejným směrem, některé vedou do pekla na zemi, a některé do světa zdravějšího a mnohem krásnějšího, než o jakém jsme se kdy odvážili snít.
Píši tato slova s tím, že zde stojím spolu s vámi, v úžasu, trochu vyděšený, ale zároveň s vědomím nových možností. Pojďme některé z těchto cest blíže prozkoumat a podívat se, kam vedou.
* * *
Minulý týden mi jedna moje přítelkyně vyprávěla tento příběh. Byla v obchodě s potravinami a v jedné z uliček zahlédla vzlykající ženu. V tu chvíli odložila stranou současná pravidla o povinných vzdálenostech mezi lidmi v obchodech a objala ji. „Děkuji,“ řekla žena, „to je poprvé za posledních deset dní, kdy mne někdo objal.“
Několik týdnů bez objetí se zdá být jen malou cenou za zastavení epidemie, která by mohla stát miliony životů. Je zde silný argument pro společenskou izolaci: zabránit náhlému rozšíření onemocnění Covid-19, které by mohlo zahltit zdravotní systém. Rád bych se na tento argument podíval v širším kontextu, především proto, že sledujeme dlouhodobější horizont. Aby výsledkem nebyla institucionalizace společenské izolace, musíme si být velmi dobře vědomi toho, jaké volby činíme a proč.
To samé se týká i dalších změn spojených s epidemií koronaviru. Někteří komentátoři si všimli, jak toto celé velmi nahrává agendě totalitní kontroly. Vystrašená veřejnost přijme omezení občanských práv, které by jinak bylo těžké opodstatnit, jako je neustálé sledování pohybu všech lidí, vynucené lékařské ošetření, nedobrovolná karanténa, omezení cestování a svobody shromažďovat se, cenzura všeho, co autority považují za dezinformaci, zrušení habeas corpus a policejní kontrola obyvatelstva. Tendence k výše zmíněnému byly v mnoha zemích již před Covid-19, ale po propuknutí epidemie se náchylnost k takovýmto opatřením výrazně zvýšila. Stejné se týká automatizace obchodu, přechodu od přímé účasti na sportovních a kulturních událostech k jejich sledování online, migrace života z veřejných do soukromých prostorů, přechod od výuky ve školách k online vzdělávání, zavírání kamenných obchodů a přesunu lidské práce a zábavy před obrazovky. Covid-19 zrychluje již existující trendy v politické, ekonomické a společenské oblasti.
Zatímco všechny tyto výše uvedené změny zaměřené na snížení křivky epidemie mají z krátkodobého hlediska své opodstatnění, slyšíme zároveň hodně o „nové normalitě“, ve které by tyto změny nemusely být vůbec krátkodobé. Vzhledem k tomu, že hrozba infekční nemoci, stejně tak jako terorismu, nikdy nezmizí, nová opatření, která společnost ovládají, se tak mohou velmi snadno stát trvalými. Pokud jsme k něčemu podobnému směřovali již předtím, současná situace toto směřování jen opodstatňuje. Při analýze tohoto impulzu bych se rád zaměřil na dva jeho aspekty: kontrolní reflex a válku se smrtí. Zároveň tato situace vytváří nové příležitosti, jak je již můžeme vidět ve formě solidarity, soucitu a vzájemné péče, kterou Covid-19 vyvolal.
Kontrolní reflex
V době, kdy píši tento text, oficiální statistiky říkají, že na Covid-19 zemřelo 150000 lidí. Jak se epidemie bude šířit, číslo může být až desetinásobně nebo stonásobně vyšší, nebo dokonce, pokud jsou ty nejvíce alarmující odhady správné, i tisíckrát vyšší. Každý z těchto lidí má své milované, rodinu a přátele. Soucit a svědomí nás nutí, abychom pro odvrácení tragédie udělali vše, co je jen možné. Pro mne to má osobní rozměr: moje milovaná a křehká matka je mezi nejohroženějšími, jelikož nemoc nejvíce postihuje staré a oslabené.
Jaká budou konečná čísla? Na tuto otázku nelze nyní odpovědět. První zprávy byly opravdu znepokojivé, po celé týdny se oficiální čísla z Wuhanu, donekonečna opakovaná médii, pohybovala okolo 3,4 %. Toto ve spojení s vysokou nakažlivostí viru naznačovalo desítky až stovky milionů mrtvých ve světě. Nedávno odhady klesly, protože se ukázalo, že nejvíce případů má mírné nebo žádné symptomy. Jelikož byly do té doby testovány především jen vážně nemocné osoby, úmrtnost tak byla uměle navýšena. V Jižní Koreji, kde byly testovány tisíce lidí s mírnými příznaky, byla úmrtnost okolo 1 %. V Německu, kde také rozšířili testování i na osoby s mírnými příznaky, byla úmrtnost 0,4 %. V nedávno publikovaném článku v časopise Science se tvrdí, že 86 % všech infekcí není zdokumentováno, což naznačuje mnohem nižší úmrtnost než v současnosti uváděná čísla.
Příběh výletní lodě Diamond Princess tento názor potvrzuje. Z 3711 osob na palubě mělo při testování pozitivní výsledek asi 20 %, z nichž méně, než polovina měla symptomy, a osm lidí zemřelo. Výletní námořní loď je dokonalé místo pro šíření nákazy a během plavby bylo dost času na to, aby se virus šířil, aniž o tom kdokoli věděl a mohl tedy něco udělat. Nicméně i tak se nakazilo jen dvacet procent cestujících. Navíc většinu cestujících tvořili starší lidé (jak to na podobných lodích bývá), téměř třetině bylo přes 70 let, a více než polovině přes 60 let. Výzkumný tým došel na základě velkého počtu asymptomatických případů k závěru, že skutečná úmrtnost v Číně je přibližně 0,5%.Je to stále pětkrát více, než u chřipky. Na základě tohoto (berouce v úvahu mladší populaci v Africe a Jižní a Jihovýchodní Asii) odhaduji úmrtnost v USA na 200.000 až 300.000 (v případě, že zdravotní systém zkolabuje, bude to více) a na světové úrovni na tři miliony. Jsou to opravdu vysoká čísla. Od pandemie hong-kongské chřipky na přelomu let 1968/69 svět něco takového nezažil.
Moje odhady ale mohou být snadno mylné. Média každý den zveřejňují nové údaje o počtech nakažených nemocí Covid-19, ale nikdo neví, jaká jsou skutečná čísla, protože pouze malá část obyvatel byla dosud testována. Pokud by desítky milionů nakažených osob byly asymptomatické, nevěděli bychom o tom. Situaci komplikuje i vysoká míra chybně pozitivních, která může dosahovat u současných testů až 80 %. (Zde jsou zmíněny ještě větší nejistoty související s přesností testování). Dovolte mi zopakovat: nikdo neví, co se vlastně děje, včetně mne. Uvědomme si dvě protichůdné tendence v lidském chování. První je tendence k živení hysterie, ignorace dat, které nepodporují strach a vytváření světa dle své představy. Druhá tendence je popření, racionální odmítnutí informací, které by mohly narušit pocit normálnosti a pohodlí. Slovy Daniela Schmachtenberga, jak víte, že to, čemu věříte, je pravda?
Obsahové předpojatosti, jako jsou tyto, jsou obzvláště zhoubné v atmosféře politické polarizace; například, liberálové mají tendenci odmítnout jakékoli informace, které by mohly být použity v Trumpův prospěch, zatímco konzervativci budou inklinovat k jejich přijetí.
Tváří v tvář nejistotě nabízím tuto předpověď: Nikdy nebudeme vědět přesný rozsah krize. Pokud budou konečné počty mrtvých (které budou také předmětem mnoha diskuzí) nižší, než jsme se obávali, bude to podle některých proto, že kontrolní opatření fungovala. Jiní budou tvrdit, že je to proto, že nemoc nebyla tak nebezpečná, jak nám bylo řečeno.
Pro mne je největší záhadou, proč se zdá, že v Číně nejsou žádné nové případy. Vláda vyhlásila karanténu dlouho poté, co se virus rozšířil. Během čínského nového roku, kdy jsou všechna letadla, vlaky a autobusy plné lidí cestujících skrze celou zemi, by se totiž nákaza měla roznést po celém čínském území. Co se opravdu děje? Znovu, nevím, a to stejné platí i o vás.
Ať už bude konečné číslo mrtvých 50000, 500000 nebo 5 milionů, podívejme se na jiná čísla, abychom získali nějakou perspektivu. Mým cílem není ukázat, že Covid-19 není až tak nebezpečný a nemusíme tedy dělat nic. Minulý rok, podle FAO, hladem zemřelo na celém světě 5 milionů dětí. To je o dvěstěkrát větší množství lidí, než kolik zatím zemřelo na Covid-9, ale žádná vláda zatím nevyhlásila stav nouze ani nepožádala, abychom kvůli jejich záchraně radikálně změnili styl života. Stejně tak nevidíme žádný poplach ani v případě sebevražd – představujících jen špičku ledovce zoufalství a deprese – která zabíjí přes milion lidí ročně na celém světě (50000 v USA). Nebo předávkování drogami, které v USA zabíjí 70000, epidemie autoimunitních onemocnění, které postihují 23,5 (NIH) až 50 (AARDA) milionů, nebo obezita, která postihuje více jak 100 milionu osob. A proč se horlivě nesnažíme odvrátit nukleární armagedon nebo ekologický kolaps, a místo toho děláme taková rozhodnutí, které tyto hrozby ještě znásobují?
Prosím, nechci říci, že když jsme nezměnili způsob života kvůli hladovějícím dětem, nemáme jej měnit ani kvůli onemocnění Covid-19. Naopak: Jestliže můžeme udělat tak radikální změnu kvůli Covidu-19, dokážeme to udělat i kvůli jiným hrozbám. Položme si otázku, proč jsme schopni spojit naší kolektivní vůli proti viru, ale nejsme schopni se společně postavit těm ostatním hrozbám, před kterými lidstvo stojí? Proč byla až dosud naše společnost v těchto věcech tak nečinná?
Odpověď se jasná. Jednoduše řečeno, tváří v tvář světovému hladu, závislostem, autoimunitě, sebevraždám nebo ekologickému kolapsu, jako společnost nevíme, co máme udělat. Naše činy spojené s řešením krizí, které jsou vždy nějakou formou ovládání a kontroly, nejsou na tyto problémy velmi účinné. A nyní přichází nakažlivá epidemie a my se můžeme konečně vrhnout do akce. Je to druh krize, na kterou kontrola zabírá: karantény, uzavření hranic a zastavení činností, izolace, umývání rukou, kontrola pohybu, kontrola informací a kontrola našich těl. To dělá z Covidu-19 vítaný nástroj, na který můžeme nasměrovat naše strachy, a který aktivuje náš rostoucí pocit bezmocnosti tváří v tvář změnám postupně ovládajícím náš svět. Covid-19 je hrozba, které se umíme postavit. Na rozdíl od našich jiných strachů, v případě Covid-19 máme plán.
Zavedené instituce naší civilizace jsou stále méně schopné reagovat na výzvy naší doby. Jak vítají tuto výzvu, které se mohou postavit. Jak dychtí po tom vrhnout se na tuto velkou krizi. Jak přirozeně jejich systém zacházení s informacemi vybírá nejvíce znepokojivé zobrazení této krize. Jak snadno veřejnost propadá panice a přijímá hrozbu, kterou představitelé státu mohou použít jako zástupný prostředek za všechny ostatní strašné hrozby, proti kterým jsou bezmocné.
Většinu dnešních hrozeb nelze překonat použitím síly. Naše antibiotika a chirurgie nejsou schopné řešit rostoucí zdravotní krizi velkého množství autoimunitních onemocnění, závislostí a obezity. Naše zbraně a bomby vytvořené za účelem ničení armád nejsou schopné ukončit nenávist v jiných zemích ani nedokážou zastavit domácí násilí v našich domovech. Naše policie a věznice nedokáží změnit sociální podmínky, které vedou ke zločinnosti. Naše pesticidy nemohou obnovit zničenou půdu. Covid-19 nám připomíná staré dobré časy, kdy infekční nemoci podléhaly moderní medicíně a hygieně, stejným způsobem Nacisté podlehli válečné mašinérii, a příroda, aspoň to tak vypadalo, podléhala našim technologickým vynálezům a vylepšením. Připomíná nám dny, kdy naše zbraně ještě fungovaly a zdálo se, že svět se zlepšuje spolu s každou novou svět ovládající technologií.
Jaký druh problémů tedy může podlehnout dominanci a kontrole? Jde o problémy způsobené něčím zvenku, něčím Vnějším. Když je příčina problému něco nám blízkého jako je bezdomovectví nebo nerovnost, závislost nebo obezita, není tu nic, proti komu můžeme bojovat. Můžeme zkusit nepřítele vytvořit, obvinit třeba miliardáře, Vladimíra Putina, nebo Ďábla, ale takovým způsobem přehlédneme klíčové informace o příčinách, které další množení miliardářů (nebo virů) umožňují.
Jestliže je naše civilizace v něčem dobrá, je to v boji proti nepříteli. Vítáme jakoukoli příležitost dělat to, v čem jsme dobří, abychom mohli předvést účinnost našich technologií, systému a světonázoru. A tak vytváříme nepřátele, problémy jako je zločin, terorismus a nemoci dáváme do pozice my-proti-nim a naše kolektivní energie mobilizujeme k boji s problémy, které mohou být nahlíženy takovýmto způsobem. Covid-19 je pak vnímán jako volání do zbraně a k reorganizování společnosti jako by se jednalo o válečné úsilí, zatímco možnost nukleárního armagedonu, ekologický kolaps a pět milionů hladovějících dětí bereme stále jako něco normálního.
Konspirační příběh
Zdá se, že Covid-19 opodstatňuje hodně věcí, které by si přál uplatnit totalitní režim, proto je pochopitelné, že existují lidé, kteří věří, že epidemie je promyšlenou mocenskou hrou. Není mým cílem tuto teorii podporovat nebo vyvracet, přesto vám zde nabízím několik komentářů. Nejdřív krátké shrnutí.
Tyto teorie (existuje více variant) mluví o studii Event 201 (sponzorovanou Nadací Billa Gatese, CIA, aj., září 2019), a o studii 2010 Rockefellerovy nadace popisující detailní scénář nazývaný “Lockstep.” V obou případech jde o popis reakce autorit na hypotetickou globální pandemii. Teorie popisují jak vývoj infrastruktury, technologií a legislativy po mnoho let postupně vytvářely podmínky pro snadné vyhlášení výjimečného stavu. Studie říkají, že vše, co je k tomu třeba, je způsob, jak donutit veřejnost, aby tato opatření přijala, a nyní je to tady v podobě Covidu-19. Ať jsou současná kontrolní opatření trvalá či dočasná, vytvořily tak precedens pro:
- Neustálé sledování pohybu lidí (kvůli koronaviru)
- Pozastavení svobody shromažďování (kvůli koronaviru)
- Policejní dozor nad civilisty (kvůli koronaviru)
- Mimosoudní časově neuvedenou vazbu (karanténa kvůli koronaviru)
- Zákaz používání hotovosti (kvůli koronaviru)
- Cenzuru internetu (bojující s dezinformacemi kvůli koronaviru)
- Povinnou vakcinaci a další lékařské zákroky opodstatňující ovládání našich těl státní mocí (kvůli koronaviru)
- Roztřídění všech činností a destinací jako povolených nebo zakázaných (můžete opustit svůj dům kvůli tomuto, ale ne kvůli něčemu jinému), které eliminuje šedou zónu vyjmutou z vlivu policie a justice. Totalita je podstatou totalitního zřízení. Nyní nezbytná (kvůli koronaviru).
Toto je pro konspirační teorie opravdu šťavnatý materiál. Některá z těch teorií by klidně mohla být pravdivá, nicméně stejný sled událostí by mohl být i výsledkem nevědomého systemického vychylování se směrem ke stále vyšší míře kontroly. Odkud se toto vychýlení vzalo? Je vetkané v DNA naší civilizace. Civilizace (oproti tradičním kulturám menších rozměrů) po staletí chápaly pokrok jako zvyšování kontroly nad světem: ochočení divočiny, podmanění barbarů, ovládnutí sil přírody a uspořádání společnosti podle právních principů a rozumu. Zvýšení kontroly se velmi urychlilo s vědeckotechnickou revolucí, která „pokrok“ vynesla do nových výšin: uspořádání skutečnosti dle objektivních materiálních kategorií a ovládnutím materiálního světa prostřednictvím technologie. A konečně i sociální vědy slibovaly použití stejných prostředků a metod k naplnění ambicí (které existují již od dob Platóna a Konfucia) vytvořit dokonalou společnost.
Ti, kdo spravují civilizaci, proto celkem přirozeně vítají jakoukoli příležitost k posílení jejich kontroly, koneckonců, vše je to ve službě velké vize lidského osudu: dokonalé uspořádání světa, ve kterém neexistuje nemoc, zločin, chudoba, a i samo utrpení. Nejsou za tím žádné pokoutné motivy. Samozřejmě by chtěli sledovat každého – tak bude totiž možné dosáhnout všeobecného dobra. Podle nich Covid-19 ukazuje, jak je něco takového nezbytné. Ptají se „Můžeme si dovolit demokratické svobody ve světle koronaviru? Nemusíme je teď pro naši vlastní bezpečnost obětovat?“ Je dobře známá argumentace, která doprovázela i jiné krize v minulosti jako například události 11. září.
Podívejme se na známou metaforu. Představme si člověka s kladivem, který chodí všude okolo a hledá důvod, jak by ho mohl použít. Najednou uvidí hřebík, který trčí ven. Hledal hřebík už velmi dlouho, třískal do šroubků a matic bez úspěchu. Zastává totiž názor na svět, že kladivo je nejlepší nástroj a tím, že bude bušit do hřebíků, svět se může stát lepším. A najednou vidí hřebík! Můžeme ho podezřívat, že ve své dychtivosti tam hřebík možná sám umístil, ale na tom teď nezáleží. Možná to ani není hřebík, který trčí ven, ale podobá se mu natolik, že do něj začne tlouci. Když je nástroj připraven, dříve či později se i příležitost k jeho použití najde.
Ještě dodám pro ty, kdo mají sklon nedůvěřovat autoritám, že tentokrát se možná opravdu jedná o hřebík. A v tomto případě je kladivo správný nástroj – výsledkem ale bude znásobení principu kladiva, připraveného tlouci i do šroubů, nýtů, spon a trhlin.
V každém případě, problém, před kterým tu stojíme je mnohem hlubší než svržení spolku temných Iluminátů. Dokonce i kdyby neexistovali, vychýlené směřování naší civilizace by přetrvávalo i bez nich nebo by se objevil nějaký nový spolek, který by je nahradil.
Ať už je to pravda nebo lež, myšlenka, že epidemie je výsledkem nějakého monstrózního spiknutí zlosynů namířené proti veřejnosti, není tak daleko od mentality zaměřené na hledání viníka či problému. Je to mentalita křížových výprav, mentalita válečná. Nachází zdroj socio-politického onemocnění v patogenu, proti kterému můžeme bojovat, ve viníkovi, se kterým my rozhodně nemáme nic společného. Tento přístup riskuje přehlédnutí podmínek vytvářejících ve společnosti živnou půdu, ve které mohou pak tyto problémy růst. Zdali byla tato živná půda oseta záměrně nebo semena přivál vítr, je pro mne celkem druhořadé.
To, o čem budu hovořit dále, je relevantní ať je Covid-19 opravdu geneticky vytvořená biologická zbraň, souvisí s testováním 5G , je „trojský kůň“ napomáhající nastolení globálního totalitního systému, je nebezpečnější, než nám bylo řečeno, je méně nebezpečný, než nám řekli, pochází z laboratoře ve Wuhanu, vznikl ve Fort Detrick, nebo jde přesně o to, co nám organizace CDC (Centers for Desease Control and Prevention) a WHO (World Health Organisation) říkají. Platí to i v případě, že by se o úloze viru SARS-CoV-2 v současné epidemii všichni zcela mýlili. Mám na to svůj názor, ale jestli je něco, co jsem se během této mimořádné situace naučil, je to, že ve skutečnosti nevím, co se děje. A opravdu nevidím možnost, že by v té záplavě polopravdivých a falešných zpráv, potlačených informací, konspiračních teorií, propagandy a zpolitizovaných historek, které zaplnily internet, mohl na tom být kdokoli lépe než já. Přál bych si, aby více lidí připustilo, že nic nevědí. Říkám to oběma stranám – těm, co přijali dominantní přístup i těm, kteří se odebrali k různým formám nesouhlasu. Jaké informace ve snaze dosáhnout integrity našeho vidění možná nechceme vidět? Přistupujme k našim přesvědčením s pokorou: je to věc života a smrti.
Válka se smrtí
Můj sedmiletý syn si nehrál s jinými dětmi už dva týdny. Miliony dětí jsou na tom stejně. Většina z nás bude asi souhlasit, že měsíc bez společenských interakcí pro všechny tyto děti je přijatelnou obětí za záchranu milionů životů. A co kdyby šlo jen o 100000 životů? A co kdyby tou obětí neměl být měsíc, ale jeden rok? Pět let? Názory na to se budou mezi lidmi lišit v závislosti na jejich vnitřních hodnotách.
Postavme na místo těchto otázek něco osobnějšího, něco, co pronikne skrze nehumánní utilitární způsob uvažování, který lidi přeměňuje na statistické údaje a obětuje některé z nich pro dosažení něčeho jiného. Relevantní otázkou pro mne je: „Požádal bych děti všech národů, aby si nehráli společně s jinými dětmi, pokud by to zachránilo život mé matky, nebo život můj?“ Nebo bych se mohl zeptat: „Pokud by mi to mělo zachránit život, zakázal bych lidem se objímat a třást si na pozdrav rukou?“ Nechci snižovat hodnotu života mé matky nebo můj, oba jsou mi drahé. Jsem vděčný za každý den, který je tu s námi. Tyto otázky poukazují na hlubší problémy. Jak správně žít? Jak správně umírat?
Odpověď na takové otázky, ať už si je člověk klade kvůli sám sobě nebo kvůli společnosti jako celku, záleží na tom, jak vnímáme smrt a nakolik si kromě občanských práv a osobní svobody ceníme volnost, dotyk a lidskou soudržnost. Žádný jednoduchý návod pro vybalancování těchto hodnot neexistuje.
Během mého života jsem viděl, jak společnost klade stále větší důraz na bezpečnost, ochranu a minimalizaci rizik. Nejvíce to ovlivnilo dětství: když jsem byl malý chlapec bylo normální, že jsme se potulovali bez dozoru i několik kilometrů od domova. Dnes by si rodiče za takové chování vysloužili návštěvu pracovníků z Úřadu na ochranu dětí. Projevuje se to i gumovými rukavicemi využívaných dnes ve více profesích, všude umísťovaná dezinfekce rukou, zamčené, hlídané a monitorované školní budovy, zvýšená kontrola na letištích a hranicích, zvýšené povědomí o právních povinnostech a různých pojištěních, detektory kovu při vstupu na sportoviště a do veřejných budov. Je jasně patrné, že to má podobu bezpečnostního státu.
Mantra „bezpečnost nade vše“ pochází z hodnotového systému, kde přežití je nejvyšší prioritou, což snižuje hodnotu zábavy, dobrodružství, volnosti a možnosti přesahování limitů. Různé kultury měly různé priority. Například hodně tradičních a původních kultur je ve vztahu k ochraně dětí mnohem méně úzkostlivých, jak dokumentuje kniha Jean Liedloffové, Koncept kontinua. Dovolují dětem riskovat a nést zodpovědnost sami za sebe v takové míře, která by se většině moderních lidí jevila jako šílená, protože jsou přesvědčeni, že je to nezbytné k tomu, aby se děti naučily spoléhat sami na sebe a zdravému úsudku. Myslím, že většina moderních lidí, především mladší lidé, si něco z této ochoty obětovat bezpečnost ve prospěch žití života naplno zachovalo. Okolní kultura nás ale neustále tlačí k životu ve strachu, a vytvořila systémy, které jej ztělesňují a kde je bezpečí nejvyšší prioritou. A tak máme zdravotnický systém, ve kterém je většina rozhodnutí založena na základě kalkulace rizika, přičemž nejhorší možný výsledek ukazující na lékařovo selhání, je smrt. Přesto jsme si vědomi, že nikoho z nás smrt nemine. Záchrana života vlastně znamená její oddálení.
Triumf nad smrtí by byl absolutním naplněním programu naší civilizace zaměřené na kontrolu. Vzhledem k tomu, že v této věci selháváme, imitujeme tento triumf tím, že smrt popíráme. Ať už se jedná o kult mládí, odkládání starých lidí do domovů důchodců, naše společnost je na popírání smrti postavena. Dokonce i její posedlost penězi a majetkem – rozšíření významu slova „Já“ na „Moje“ – vyjadřuje iluzi, že pomíjivé Já se může stát trvalým skrze vlastněné majetky. Toto vše nevyhnutelné je z podhledu Příběhu lidského Já, který nám moderní společnost nabízí – oddělený jednotlivec ve světě „Druhých“. Toto Já je obklopené genetickými, společenskými a ekonomickými konkurenty, proti kterým se musí chránit a snažit se nad nimi zvítězit, aby mohlo přežít a prosperovat. Musí udělat všechno, co je v jeho silách, aby předešlo své smrti, která by v „Příběhu oddělenosti“ znamenala úplné vyhlazení. Biologické přírodní vědy nás dokonce učí, že toto je naše vlastní přirozenost, která maximalizuje šance na přežití a reprodukci.
Zeptal jsem se své přítelkyně, lékařky, která strávila nějaký čas v Peru s kmenem Q’ero, zda by tam intubovali (pokud by to uměli) někoho, aby mu prodloužili život. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděla. „Přivolali by šamana, aby mu pomohl dobře zemřít.“ Dobře zemřít (což nevyhnutelně neznamená zemřít bezbolestně) se ve slovníku dnešní medicíny moc nevyskytuje. Žádná nemocnice neeviduje, zda jejich pacienti zemřeli dobře. To by nebylo považováno za pozitivní výsledek. Ve světě odděleného Já smrt představuje největší katastrofu.
Ale je to opravdu tak? Zvažte tuto perspektivu Dr. Lissy Rankonové: „Ne všichni z nás by chtěli být na jednotce intenzivní péče, izolovaní od milovaných, napojení na přístroje, které místo nás dýchají, s rizikem, že zemřeme osamoceni – dokonce i kdyby to mělo zvýšit naše šance na přežití. Někteří z nás by možná byli raději doma, ve společnosti svých milovaných, kteří by je drželi za ruce, i kdyby to znamenalo, že náš čas nadešel…. Vzpomeňte si, smrt neznamená konec. Smrt je návrat domů.“
Když k „Já“ přistupujeme jako k něčemu vztahovému, navzájem závislému, dokonce spolu – existujícímu, začneme se otvírat jeden druhému, a svět se začne otvírat nám. Chápání „Já“ jako ohnisko vědomí v síti vztahů nám umožňuje řešit problémy jinak, spíše hledat, kde je ve vztazích nerovnováha než ve všem hledat nepřítele. Válka proti smrti pak ustoupí snaze žít dobrý a plný život, což nám umožní vidět, že strach ze smrti je ve skutečnosti strach ze života. Kolik z našeho života obětujeme, abychom zůstali v bezpečí?
Totalita – dokonalá kontrola – je nevyhnutelným finálním produktem mytologie o odděleném „Já“. Co jiného, něž situace ohrožení života, jako bývá ve válce, by si zasloužilo totální kontrolu? Orwell popsal nekonečnou válku jak klíčový komponent vlády Strany.
V kontextu programu kontroly, popírání smrti, a odděleného „Já“ je předpoklad, že veřejná politika by se měla snažit minimalizovat počty mrtvých, víceméně nepochybný, je to cíl, kterému jsou jiné hodnoty jako volnost, svoboda apod. podřízené. Covid-19 nabízí příležitost tento pohled ještě rozšířit. Ano, mějme život za posvátný, posvátnější než kdy jindy. To je to, co nás smrt učí. Pokládejme každého člověka, mladého nebo starého, nemocného nebo zdravého za posvátnou, drahou a milovanou bytost, kterou jsou. A dovolme v našich srdcích udělat místo i pro další posvátné hodnoty. Pokládat život za posvátný neznamená jen žít jej dlouho, ale i dobře a naplno.
Podobně jako každý strach, i strach okolo koronaviru, ukazuje na to, co za ním může být. Každý, kdo zažil odchod někoho blízkého, ví, že smrt je branou k lásce. Covid-19 zvědomil smrt společnosti, která je postavena na jejím popírání. Na druhé straně strachu můžeme vidět lásku, kterou smrt osvobozuje. Dovolme lásce proudit. Dovolme jí zavlažit půdu naší kultury a naplnění její hluboké rezervoáry tak, aby mohla prosáknout skrze trhliny našich zvětralých institucí, našich systémů a našich zvyků. Dovolme jí to i s vědomím, že někdo při tom může zemřít.
V jakém světě budeme žít?
Kolik z našich životů chceme obětovat na oltář bezpečnosti? I kdyby to mělo zvýšit naše bezpečí, chceme žít ve světě, ve kterém si lidé vůbec nepotkávají? Chceme nosit roušky na veřejnosti permanentně? I kdyby to mělo zachránit lidské životy, chceme být lékařsky vyšetřováni při každé naší cestě? Jsme ochotni přijmout větší míru kontroly nad našimi těly lékařskými autoritami (v závislosti na politických rozhodnutích)? Chceme, aby každá událost probíhala virtuálně? Do jaké míry jsme ochotni žít ve strachu?
Covid-19 nakonec ustoupí, ale nebezpečí infekční nemoci je permanentní. Naše odpověď na něj určí směr naší budoucnosti. Veřejný život, komunální život, a život fyzicky sdílený s ostatními už několik generací upadá. Místo nakupování v obchodech si necháváme přivézt věci přímo domů. Místo dětí hrajících si venku, prožíváme dobrodružství v digitální podobě. Místo na veřejných prostranstvích diskutujeme v online prostoru. Chceme opravdu pokračovat ve větší izolaci jeden od druhého a od vnějšího světa?
Není také těžké si představit, že Covid-19 přetrvá déle než 18 měsíců, i když bude společenská izolace úspěšná. Není těžké si představit ani to, že se během té doby objeví nové viry. Není těžké si představit, že bezpečnostní opatření se stanou novou normou (bránící vypuknutí další vlny pandemie), stejně jako v případě bezpečnostních opatření spojených s událostmi 11. září, které na nás mají vliv dodnes. To by znamenalo, že dočasné změny ve způsobu našeho života se mohou stát trvalé.
Abychom snížili riziko další pandemie, rozhodneme se navždy žít ve společnosti bez objetí, podání ruky? Rozhodneme se žít ve společnosti, kde se už nebudou konat žádná masová shromáždění? Mají se koncerty, sportovní utkání a festivaly stát věcmi minulosti? Přestanou si naše děti hrát s ostatními dětmi? Budou se všechny lidské kontakty uskutečňovat skrze obrazovky počítačů nebo roušky? Již žádné hodiny tance, kurzy karate, žádné konference, žádné návštěvy kostela? Stane se snížení rizika smrti hlavním kritériem určujícím pokrok? Znamená lidský pokrok separaci? Je toto naše budoucnost?
Stejná otázka se týká administrativních nástrojů spojených s kontrolou pohybu lidí a toku informací. V čase, kdy píši tyto řádky celá země směřuje k úplnému zastavení a uzavření hranic (lockdown). V některých zemích si musí nejdříve člověk vytisknout formulář z vládní webové stránky, aby mohl opustit svůj dům. Připomíná mi to školy, kde každý přesun v jejím prostoru vyžaduje úřední povolení. Nebo vězení. Představujeme si naši budoucnost postavenou na elektronické kontrole, systém, kde je svoboda pohybu neustále a natrvalo řízena státními úředníky a jejich softwarem? Kde každý pohyb je monitorován, a také buď povolen nebo zakázán? A ve kterém vyšší autority pro naši ochranu a naše dobro cenzurují informace, které ohrožují naše zdraví? Ve stavu nouze, stejně jako ve válce, jsme schopni přijmout podobná omezení a dočasně se vzdát našich svobod. Stejně jako po událostech 11. září, Covid-19 přehluší všechny námitky.
Poprvé v historii existují ve vyspělejších zemích technologické prostředky, které realizaci takové vize umožňují (například využívání lokalizačních dat mobilních telefonů pro prosazování společenské izolace či sociálního odstupu; čtěte také zde). Po neklidném přechodu můžeme žít ve společnosti, kde se téměř všechen život odehrává online: nakupování, jednání, dokonce i randění. Je to to, co chceme? Kolik zachráněných životů za toto stojí?
Jsem si jistý, že mnohé dnes využívané kontroly budou za pár měsíců částečně uvolněné. Částečně uvolněné, ale stále připravené k použití. Dokud bude nebezpečí návratu infekční nemoci přetrvávat, je pravděpodobné, že kontrola bude opět využívána, znovu a znovu, a je dost pravděpodobné, že ji na sebe uvrhneme sami tím, že se stane naším zvykem. Jak říká Deborah Tannenová ve svém příspěvku v Politico article k tomu, jak koronavirus změní svět natrvalo, „Nyní víme, že dotýkání věcí, pobývání pospolu a dýchání vzduchu v uzavřené místnosti může být riskantní … Může se pro nás stát celkem přirozené couvat před podáním ruky a dotykem našich tváří – neustálé mytí rukou způsobí, že celá společnost bude trpět obsedantně kompulzivní poruchou, jak nikdo z nás nebude schopen přestat si stále mít ruce.“ Po tisíciletích, milionech let dotýkání, kontaktů a shromažďování bude další pokrok lidstva v tom, že se všemi těmito aktivitami přestaneme, protože jsou příliš riskantní?
Život je společenství
Paradox programu kontroly je, že její šíření nás nikdy nepřiblíží k zamýšlenému cíli. Navzdory bezpečnostním systémům v téměř každé bohatší domácnosti, nejsou lidé méně úzkostliví nebo nejistí, než byly předchozí generace. Navzdory důmyslným bezpečnostním opatřením nedochází ve školách k méně časté střelbě. Navzdory obrovskému pokroku nových technologií ve zdravotnictví, se lidé za posledních třicet let nestali zdravějšími, naopak, chronické nemoci se šíří a průměrná délka života stagnuje, a v USA a Velké Británii začala dokonce klesat.
Stejně tak i institucionální opatření zaměřená na zabránění šíření Covidu-19 mohou ve svém výsledku způsobit více utrpení a úmrtí, než kterým dokáží předejít. Minimalizace úmrtí znamená, že víme, jak jejich výši předpovídat a jak ji měřit. Je nemožné monitorovat úmrtí, která jsou způsobena například depresí vyvolanou izolací, nebo zoufalstvím způsobeným nezaměstnaností, nebo chronickým strachem , který způsobuje snížení imunity a oslabuje zdraví. Bylo dokázáno, že osamělost a nedostatek sociálních kontaktů zvyšuje záněty, depresi a demenci. Podle MUDr. Lissy Rankinové, znečištění ovzduší zvyšuje riziko úmrtí o 6 %, obezita o 23 %, alkoholismus o 37 % a osamělost o 45 %.
Dalším nebezpečím, se kterým vůbec nepočítáme, je snižování imunity způsobené nadměrnou hygienou a izolací. Pro naše zdraví není důležitý jen sociální kontakt, ale i kontakt se světem mikrobů. Obecně řečeno, mikrobi nejsou v souvislosti s našim zdravím naši nepřátelé, ale spojenci. Bohatá střevní mikroflóra tvořená bakteriemi, viry, kvasnicemi a dalšími mikroorganismy je zásadní pro dobře fungující imunitní systém a její diverzita je udržovaná pomocí kontaktů s jinými lidmi a s okolním světem. Nadměrné umývání rukou, nadužívání antibiotik, sterilní čistota a nedostatek lidských kontaktů může způsobit více škod než užitku. Výsledné alergie a autoimunitní zdravotní problémy mohou být vážnější než infekční nemoc, kterou nahrazují. Sociálně a biologicky naše zdraví propojeno se společenství. Život v izolaci nekvete.
Vidění světa jako „my-versus-oni“ nás zaslepuje vůči skutečnosti, že život a zdraví se děje v rámci sociálních kontaktů. Příkladem tohoto oslepení jsou infekčních nemoci, kdy se při jejich studiu vůbec neptáme: Jakou úlohu plní viry v mikrobiomu?“ (Viz také zde.) Jaké jsou tělesné podmínky, které umožňují množení škodlivých virů? Proč mají někteří lidé jen mírné a jiní silné symptomy (kromě nic neříkajícího vysvětlení „nízké odolnosti“)? Jakou pozitivní roli může hrát chřipka, nachlazení nebo jiné formy lehčích onemocnění při udržování našeho zdraví?
Myšlení typu Válka proti bakteriím přináší výsledky podobné způsobu uvažování jako Válka proti teroru, Válka proti zločinům, Válka s plevelem, a nekonečné další množství válek, ve kterých bojujeme na politické a mezilidské úrovni. Jejich výsledkem je v prvé řadě nikdy nekončící boj, a v druhé řadě odvádění naší pozornosti od základních příčin, které vytvářejí nemoci, terorismus, kriminalitu, plevel a vše ostatní.
Navzdory odvěkému tvrzení politiků, že vedou válku za mír, každá válka nevyhnutelně plodí další válku. Bombardování zemí s cílem zničit teroristy nejen že ignoruje základní příčiny vzniku terorismu, ale přímo je zhoršuje. Uvěznění zločinců nejen ignoruje příčiny, které plodí zločin, ale i tyto podmínky vytváří a nadále zhoršuje, jsou rozbíjeny rodiny a komunity a uvěznění jsou kulturně nuceni přizpůsobení se světu kriminality. Stejné platí i o světě antibiotik, vakcín, antivirotik a dalších typech léků rozvracejících přirozenou ekologii těla, která tvoří základ silné imunity. A mimo naše těla, masivní postřiky okolního prostředí, které začaly s virem Zika, horečkou Dengue, a nyní s nemocí Covid-19, způsobují podobné škody v ekologii přírody. Zabýval se někdo, jaký dopad na přírodní ekosystém mají tyto obrovské antivirové dávky? Takováto politika, (která byla praktikována v různých místech Číny a Indie), je myslitelná pouze při mentalitě naši oddělenosti, a při nepochopení, že viry jsou integrální součástí Sítě života.
Abychom porozuměli přístupu, který hledá základní příčiny, je třeba se podívat na některé statistiky z Itálie (z Institutu národního zdraví), založené na stovkách analýz počtu úmrtí na Covid-19. Méně než 1 % z nich dle těchto analýz netrpělo žádným chronickým onemocněním. Okolo 75 % mělo vysoký tlak, 35 % cukrovku, 33 % srdeční onemocnění, 24 % fibrilací síní, 18 % oslabenou funkci ledvin, spolu s dalšími problémy, které jsem z italských hlášení nedokázal dešifrovat. Téměř polovina zemřelých měla tři nebo více z těchto vážných zdravotních problémů. Američané trpící obezitou, diabetem a chronickými nemocemi jsou přinejmenším stejně ohroženi jako Italové. Máme tedy obviňovat virus (který dosud zabil velmi málo zdravých lidí), nebo obviňovat slabé zdraví? Analogie ze začátku této eseje o pevně utaženém laně platí i zde. Miliony lidí moderního světa jsou ve vážném zdravotním stavu a jen čekají až přijde něco, (co by v běžném stavu bylo považováno za triviální), a zlomí je. Samozřejmě, z krátkodobého hlediska chceme zachránit co nejvíce životů, ale nebezpečí, kterému zde čelíme, je v tom, že ztrácíme sami sebe v nekonečném boji za krátkodobé cíle, bojujíce proti jedné infekci za druhou, aniž bychom byli schopni vidět prvotní příčiny, které činí lidi tak zranitelné. Je zde ještě větší problém, protože tyto základní příčiny nelze změnit bojem. Neexistuje žádný patogen, který by způsoboval diabetes nebo obezitu, závislosti, deprese nebo PTSD (post-traumatický syndrom). Jejich příčinou není něco „Jiného“ mimo nás, nějaký vir, a my jeho oběti.
Dokonce ani v případě nemoci jako je Covid-19, ve kterém můžeme jako patogen označit vir, se nejedná jen boj mezi virem a obětí. Existuje alternativní teorie, podle které jsou patogeny (jako jsou baktérie a viry) součástí většího procesu. Pokud pro to jsou vytvořené podmínky, začnou se v těle množit, což někdy způsobí smrt hostitele, a jindy mohou přispět i ke zlepšení, kdy jejich přemnožení vede k vyčištění nahromaděných toxinů skrze uvolněné hleny, nebo (metaforicky řečeno) jejich spálením horečkou. Podle této „teorie terénu“ jsou baktérie považovány za symptom nikoli příčinu nemoci. Názorně to vysvětluje jeden „mem“ (myšlenkový koncept): „Tvoje ryba je nemocná. Teorie bakterií: izolujte rybu. Teorie terénu: Vyčistěte nádrž.“
Moderní kultura trpí v otázce zdraví jistým druhem schizofrenie. Na jedné straně vidíme rozkvět hnutí alternativního a holistického přístupu ke zdraví, které na podporu imunity doporučují byliny, meditace a jógu. Zdůrazňují emocionální a duchovní dimenze zdraví, jako je síla postoje a přesvědčení, které mohou nemoc způsobovat nebo léčit. Toto vše bylo smeteno přívalem tsunami nemoci Covid-19, kdy se společnost automaticky vrátila ke starému ortodoxnímu nastavení.
Konkrétní případ: V Kalifornii byla nuceně uzavřena centra akupunktury, která byla považována „ne-podstatná“. Z perspektivy konvenční virologie to lze pochopit. Ale jak jeden akupunkturista na facebooku poznamenal, „A co bude s mými pacienty, se kterými pracuji na vysazení léků proti bolesti zad? Budou je muset začít znovu používat.“ Z pohledu světových lékařských autorit jsou alternativní léčebné modality, sociální interakce, jóga, doplňky stravy apod. v případě opravdové nemoci způsobené opravdovým virem považovány za celkem bezcenné. V době krize jsou odsunuty do éterické oblasti „wellness“. Oživení ortodoxních přístupů pod vlivem Covidu-19 bylo tak intenzivní, že dokonce něco, co má daleko k nekonvenčnosti jako intravenózní podávání vitamínu C, bylo ve Spojených státech zcela zavrhnuto až donedávna (a internet je stále plný článků, které „odhalují mýtus“ o tom, že by vitamín C mohl pomoci v boji s Covid-19). Také jsem neslyšel, že by CDC informovalo o pozitivních účincích extraktu z bezinek, o účincích medicinálních hub, omezení příjmu cukru, NAC (N-acetyl L-cystein), o bylině kozinec (astragalus) nebo vitamínu D. V těchto případech se nejedná o žádné pochybné spekulace, o nějaké „wellness“, protože jejich pozitivní účinky byly rozsáhlým výzkumem potvrzené a z fyziologického hlediska vysvětlené. Například, u NAC (obecné informace, studie dvojitého slepého testu) bylo vědecky doloženo radikální snížení výskytu a vážnosti symptomů u nemocí typu chřipky.
Jak výše uvedené statistiky o autoimunitních onemocněních, obezitě apod. naznačily, Amerika a moderní svět všeobecně čelí zdravotní krizi. Je odpověď opravdu v tom, že budeme dělat to samé, co jsme dosud dělali, jen více důkladně? Dosavadní reakce na Covid-19 byla znásobením ortodoxního přístupu léčby a zásadním odmítnutím nekonvenčních postupů. Další reakcí by mohlo být rozšíření našeho zorného pole a prozkoumání celého systému, včetně toho, kdo jej financuje, zda je všem přístupný, a kým je podporován výzkum. Rovněž bychom mohli do našeho pohledu zahrnout oblasti jako je bylinná a funkční medicína, a energetické léčení. Zřejmě bychom mohli této příležitosti využít a přehodnotit převládající teorie o nemoci, zdraví a těle. Ano, pojďme teď ochránit nemocnou rybu, jak jen můžeme, a příště ji možná už nebudeme muset dávat do izolace a zahlcovat ji léky, protože už budeme schopni vyčistit nádrž.
Neříkám vám, abyste hned teď běželi koupit NAC nebo jiný doplněk, ani abychom jako společnost ihned změnili způsob, jak na situaci reagujeme, zrušili společenskou izolaci a místo toho nakupovali různé doplňky. Ale můžeme toto zastavení na křižovatce využít k vědomé volbě, kterou cestou se dáme kupředu: jaký druh zdravotního systému chceme, jaký přístup ke zdraví, jaký druh společnosti. Toto přehodnocování se již děje, myšlenky jako je všeobecná bezplatná zdravotní péče v USA, jsou znovu předmětem diskuze. A tato cesta má v sobě další řadu možností. Jaký druh zdravotní péče bude všeobecně dostupný? Bude péče dostupná pro všechny nebo bude povinná pro všechny – každý občan a pacient, pravděpodobně s neviditelným číselným kódem vytetovaným na ruce, který bude potvrzovat, že absolvoval všechna povinná očkování a kontroly. Pak mu bude povoleno jít do školy, vstoupit na palubu nebo do restaurace. Toto je jedna z cest budoucnosti, která se před námi otvírá.
Máme ale i další možnost. Místo zvýšené kontroly, můžeme konečně přijmout celostní přístup a s ním spojené praktiky, které již dlouho čekají na okraji naší pozornosti na to, až se ortodoxní střed začne rozpouštět a s pokorou je budeme schopni přivést do oblasti našeho zájmu a začít budovat nový systém, v němž budou začleněny.
Korunovace
Vedle ráje dokonalé kontroly, o kterou naše civilizace tak dlouho usilovala, a který navzdory rychlému pokroku neustále uniká jako přízrak za horizontem, existuje alternativa. Ano, můžeme pokračovat dosavadním směrem, cestou většího odloučení, osamocení, ovládání, a oddělenosti. Můžeme uvěřit, že je pro naši ochranu nezbytné zavést jako normu trvale zvýšenou úroveň oddělenosti jeden od druhého, zvýšenou kontrolu a přijmout svět, ve kterém se budeme bát v blízkosti druhého člověka. Zároveň toto zastavení, tato pauza od toho, co je považováno jako normální, můžeme využít a vstoupit na cestu vedoucí ke sjednocení, holistickému přístupu, obnově ztracených spojení, uzdravení narušených komunit a opětovném napojení na Síť života.
Znásobíme naši ochranu našeho odděleného „Já“, nebo přijmeme pozvání do světa, ve kterém v tom budeme všichni společně? Tato otázka se netýká jen zdravotnictví: týká se nás politicky, ekonomicky, i na úrovni našich osobních životů. Například, vezměte si otázku hromadění majetku, které ztělesňuje myšlenku: „Nebude tu dost pro všechny, musím se tedy postarat, aby bylo dost pro mne.“ Jiná reakce by také mohla být: „Někteří nemají dost, podělím se tedy s nimi o to, co mám.“ Jsme zaměřeni na přežití nebo pomoc? K čemu slouží náš život?
Většina lidí si nyní klade otázky, které si dosud kladli jen aktivisté na okraji společnosti. Co bychom měli udělat s bezdomovci? Co bychom měli dělat s lidmi ve vězení? Ve slamech v zemích třetího světa? Co bychom měli dělat s nezaměstnanými? Co se všemi uklízečkami, taxikáři, vrátnými a instalatéry, kteří nemohou pracovat z domova? A tak nyní konečně přicházejí myšlenky jako zrušení studentských půjček a univerzální základní nepodmíněný příjem. Otázka: „Jak ochráníme před Covidem-19 ty, kteří jsou zranitelní?“ nás vede k další: „Jak se vůbec postaráme o ty, kteří jsou nejzranitelnější?“
To je impulz, který nás probouzí bez ohledu na všechny názory ohledně vážnosti situace okolo nemoci Covid-19, jejích příčinách nebo nejlepším způsobu jejího řešení. Říká nám, pojďme se vážně zabývat tím, jak se postaráme jeden o druhého. Vede nás k tomu, abychom se rozpomenuli, jak vzácní a drahocenní my všichni jsme, jak vzácný je život. Pojďme se podívat na inventář naší civilizace a důkladně prozkoumat každou jeho část, abychom mohli vybudovat něco krásnějšího. Zatímco Covid-19 probouzí soucítění, stále více a více z nás si uvědomuje, že se nechce vrátit zpět do té původní normálnosti, ve které zcela chybí. Máme teď příležitost vytvořit novou normálnost, naplněnou soucitem.
Ukazují se nadějné znaky, které potvrzují, že se tak již děje. Vláda USA, která se po dlouhou dobu zdála být zaměřená na bezcitné korporátní zájmy, uvolnila stovky miliard dolarů na přímou podporu ohrožených rodin. Donald Trump, který zrovna není vzorem soucitnosti, vyhlásil moratorium na propadnutí hypoték věřitelům a vystěhování. Samozřejmě se na tyto kroky můžeme dívat i očima cynika, ale i tak představují ztělesnění principu péče o ty, kteří jsou zranitelní.
Z celého světa slyšíme o příbězích solidarity a uzdravování. Jeden přítel mi vyprávěl o tom, jak poslal po sto dolarech deseti lidem, kteří byli v nouzi. Můj syn, který až dosud pracoval v Dunkin’ Donuts, říkal, že zákazníci začali dávat pětkrát vyšší spropitné, přestože mnozí z nich byli řidiči kamionů, kteří jsou sami v ekonomické nejistotě. Doktoři, sestry a další „klíčoví pracovníci“ riskují své životy při službě veřejnosti. Zde je několik dalších příkladů exploze lásky a vlídnosti na ServiceSpace:
Pravděpodobně se nyní nacházíme v samém středu přechodu do Nového příběhu. Představte si italské letecké síly hrající hudbu s Pavarottim, španělskou armádu pomáhajících, kde je třeba, a příslušníky policie, kteří na ulici hrají na kytary, aby potěšili a inspirovali druhé. Korporace, které v nelehké době svým zaměstnancům dávají zvýšené platy. Kaňadany, kteří iniciovali hnutí „Šíření laskavosti“. Dvě šestiletá australská děvčátka, která darovala nastřádané peníze od jejich zubní víly, v Japonsku studentka z osmé třídy ušila 612 roušek, a studenty, kteří po celém světě chodí starším lidem na nákupy. Kuba poslala na pomoc Itálii armádu lékařů. Majitel bytů, který svým nájemníkům dovolil zůstat zdarma, báseň irského kněze, která obletěla svět, postižené aktivisty vyrábějící dezinfekční prostředky. Jen si to představte. Někdy krize zrcadlí to, co je hluboko v nás – vždy můžeme reagovat se soucitem.
Jak Rebecca Solnitová popsala ve své skvělé knize, A Paradise Built in Hell, katastrofa často uvolňuje solidaritu. Krásnější svět je vidět kousek pod povrchem a vynořuje se vždy, když systém uvolní své sevření.
Na kolektivní úrovni jsme se velmi dlouhou dobu bezmocně dívali na stále více nemocnou společnost. Ať už se jedná o zhoršování zdraví, chátrající infrastrukturu, deprese, sebevraždy, závislosti, ekologické zhoršování nebo koncentrace bohatství, všechny tyto symptomy civilizační nemoci rozvinutých zemí jsou už dlouho dobře viditelné, ale my jsme byli zaseknutí v systémech a vzorcích myšlení, které je způsobovaly. Covid-19 nás obdaroval možností resetu.
Nyní je před námi milion možných cest. Univerzální základní nepodmíněný příjem by mohl ukončit ekonomickou nejistotu a rozkvět tvořivosti osvobozené od prací, které nejsou až tak potřebné, jak jsme si mysleli. Nebo krize může znamenat vytvoření závislosti krizí poškozených malých živnostníků na státní podpoře, která s sebou ponese tvrdé podmínky. Krize může vyvolat totalitní chování nebo solidaritu, lékařské stanné právo, nebo novou renesanci celostního přístupu, větší strach před světem mikrobů, nebo větší odolnost prostřednictvím vědomějšího spojení s tímto světem, trvalé zavedení společenského odstupu, nebo obnovenou touhu znovu se potkávat.
Co nás jako jednotlivce, i jako společnost může na této cestě vést? U každé další křižovatky si můžeme uvědomit, co ve skutečnosti následujeme. Je to strach nebo láska, sebezáchova nebo štědrost? Budeme žít ve strachu a budovat společnost na něm založenou? Budeme žít a udržovat vědomí své oddělenosti? Využijeme krizi jako zbraň proti našim politickým nepřátelům? Toto rozhodně nejsou „buď-anebo“ otázky, strach nebo láska. Je to o tom, že se před námi otvírá možnost dalšího kroku směrem k lásce. Tento krok se zdá být troufalý, ale není lehkovážný. Váží si života, a zároveň přijímá smrt. Přináší důvěru, že s každým dalším krokem, bude další směřování naší cesty jasnější.
Prosím nemyslete si, že volba lásky nad strachem může být dosažena pouze naší vůlí, a že strach může být poražen jako virus. Skutečný vir, před kterým stojíme je strach, ať už je to strach z Covidu-19 nebo z totalitní reakce na něj. A i tento virus se může usadit v terénu, který má velmi specifické vlastnosti. Strach, ale i závislosti, deprese, fyzické nemoci bují v terénu, který obsahuje pocit separace a traumata: zděděné trauma, trauma z dětství, násilí, válka, zneužívání, hanba, trest, chudoba a trauma ze současné „normality“, které zasahuje téměř každého, kdo žije v systému peněžní ekonomiky, prošel moderním školstvím, je bez sociálních spojení, a bez pouta ke svému místu.
Tento terén je možné změnit, prostřednictvím uzdravení traumat na osobní úrovni, a systémovou změnou směrem k více soucitné společnosti, a transformací vědomí oddělenosti: oddělené já ve světě jiných, já oddělený od tebe, lidstvo oddělené od přírody. Být osamocen patří k prapůvodním strachům, a moderní společnost nás tlačí do stále větší samoty. Ale právě nastal čas obnovy našeho Spojení. Každý skutek soucitu, laskavosti, odvahy a štědrosti nás uzdravuje z Příběhu oddělenosti, protože prostřednictvím těchto skutků si všichni zúčastnění uvědomují, že jsou v tom spolu.
V rámci závěru bych rád poukázal ještě na jeden rozměr vztahu mezi lidstvem a viry. Viry jsou integrální součástí evoluce, nejen lidské, ale všech mnohobuněčných organizmů. Viry mohou přenášet DNA z jednoho organizmu na druhý, někdy se taková změna stává dědičnou. Tento horizontální typ přenosu genetické informace představuje hlavní mechanismus evoluce, který životu umožňuje o mnoho rychlejší vývoj než náhodné mutace. Jak to Lynn Margullisová jednou formulovala, „my jsme naše viry“.
A nyní mi dovolte vstoupit do trochu spekulativního prostoru. Možná, že největší civilizační nemoci ve skutečnosti urychlují naši biologickou a kulturní evoluci, přinášejí klíčovou genetickou informaci a jednotlivcům i společnosti nabízejí jistý druh iniciace. Mohla by současná pandemie být něčím podobným? Nové RNA kódy se šíří z člověka na člověka a naplňují nás novou genetickou informací, a zároveň s ní dostáváme jiné mentální, „kódy“, které narušují naše programy a přesvědčení stejně jako nemoc narušuje naše fyzické tělo. Celý tento fenomén věrně sleduje fáze iniciace: separace od normálního, po které následuje dilema, bolestný průlom a očista následovaná (pokud má být iniciace dokončena) reintegrací a oslavou.
Nyní vyvstává otázka: Iniciace do čeho? Jaká jsou specifika a účel této iniciace? Populární název pandemie nám napovídá: koronavir. Korona je koruna. „Nová pandemie koronaviru“ znamená „novou korunovaci pro všechny“.
Už teď začínáme cítit sílu toho, kým bychom se mohli stát. Opravdu svobodnou svébytnou bytostí, která se už nebojí života ani smrti. Skutečně svobodná bytost neovládá ani nedobývá (to jsou projevy jejího stínového protipólu, archetyp Tyrana). Skutečně svobodná svrchovaná bytost slouží lidem, životu a respektuje svobodu všech ostatních. Korunovace je projevem k přechodu z nevědomí k vědomí, přeměny z chaosu na řád, přeměny nátlaku na volbu. Stáváme se vládci toho, co nás ovládalo. Nový světový řád, kterého se konspirační teoretici obávají, je stínem zářivé možnosti, která se před všemi svobodnými bytostmi otvírá. Zbaveni strachu můžeme do království přinést pořádek a vybudovat společnost založenou na lásce, která už září z prasklin světa oddělenosti.