• Skip to primary navigation
  • Skip to main content
  • Skip to primary sidebar

Charles Eisenstein

  • About
  • Essays
  • Videos
  • Podcasts
    • Charles Eisenstein Random
    • A New and Ancient Story Podcast
    • Outside Interviews
  • Courses
    • The Sanity Project
    • Climate — Inside and Out
    • Conversations with Orland Bishop, Course One
    • Conversations with Orland Bishop, Course Two
    • Conversations with Orland Bishop, Course Three
    • Dietary Transformation from the Inside Out
    • Living in the Gift
    • Masculinity: A New Story
    • Metaphysics & Mystery
    • Space Between Stories
    • Unlearning: For Change Agents
  • NAAS
  • Books
    • The Coronation
    • Climate — A New Story
    • The More Beautiful World Our Hearts Know Is Possible
    • The Ascent of Humanity
    • Sacred Economics
    • The Yoga of Eating
  • Events
  • Donate

Korunovace

April 30, 2020 by Charles Eisenstein

April 2020
Překlad: Irena Šorfová, ve spolupráci s Lenkou Adámkovou. Původní text v angličtině


Po celé roky jsme rozsah toho, co bylo ještě považováno za normální, natahovali až za hranice únosnosti. Jako by se jen čekalo na poslední kapku, na přílet černé labutě, která svým jemným dotykem zobáku způsobí, že se provaz napjatý až k prasknutí roztrhne na dva kusy. Co uděláme teď, kdy je provaz přetržen? Znovu ho svážeme nebo ho začneme dále rozplétat, abychom zjistili, co nového bychom z něj mohli vytvořit?   

Covid-19 nám ukazuje, že pokud se lidstvo spojí ve společné věci, je změna možná obrovskou rychlostí. V podstatě není těžké vyřešit žádný světový problém. Všechny problémy přetrvávají kvůli neshodám mezi lidmi. V souladu a soudržnosti by lidské tvořivé síly byly neomezené. Ještě před několika měsíci by návrh zastavení komerční letecké dopravy byl považován za absurdní. To samé o radikálních změnách, které děláme v našich společenských interakcích, ekonomice a roli vlády v našich životech. Covid-19 nám ukazuje jakou moc má naše společná vůle vyvinout v případě, že se shodneme na tom, co je důležité. Co všechno bychom ještě mohli dosáhnout v této soudržnosti? Co tedy chceme dosáhnout a jaký svět chceme vytvořit? Tyto otázky vždy přicházejí poté, kdy se někdo začne probouzet a uvědomovat si svoji vlastní sílu. 

Covid-19 je něco jako ozdravný zásah, který odstraňuje naše lpění na tom, co jsme považovali za normální. Zrušení zlozvyku znamená udělat jej viditelným, což nám umožňuje změnit nutkavé chování na vědomou volbu. Až tato krize pomine, budeme mít možnost položit si otázku, zda se chceme vrátit do normálu, či zda jsme během tohoto narušení naší denní rutiny objevili něco, co bychom chtěli přenést i do naší budoucnosti.  Až uvidíme, kolik lidí přišlo o svá zaměstnání, možná se budeme ptát, zda tento druh práce je to, co svět nyní nejvíce potřebuje, nebo zda tuto pracovní sílu a tvořivost lze využít někde jinde. Po týdnech strávených bez cestování, se možná budeme ptát, zda je tolik nutné, zda potřebujeme výlety do Disneylandu či obchodní veletrhy. Které části ekonomiky budeme chtít obnovit a které části se možná rozhodneme již nechat být?  A z trochu temnějšího pohledu, co se týká věcí, které nám byly v tuto chvíli odebrány – občanská práva, svoboda shromažďování, právo rozhodnout o našich tělech, osobní setkávání, objetí, potřesení rukou a veřejný život – bude pro jejich obnovu potřebné vynaložit vědomou politickou a osobní vůli?

Po většinu mého života jsem měl pocit, že lidstvo se blíží ke křižovatce. Krize, kolaps a zlom byly neustále blízko, za další zatáčkou, ale nějak k nim nedocházelo. Představte si, že kráčíte po cestě a vidíte před sebou křižovatku. Je hned za kopcem, za zatáčkou, za lesem. Vyjdete na kopec, a vidíte, že jste se mýlili, že je mnohem dále, než jste si mysleli. A tak pokračujete v chůzi. Někdy se vám křižovatka objeví na obzoru, a potom zmizí. Zdá se, že cesta nemá konec. Možná tam není žádná křižovatka.  Ne, znova ji vidím. Je už téměř tady. Ve skutečnosti tam nikdy není.

No a najednou, jdeme zatáčkou a je tu. Zastavíme a je těžké uvěřit, že nyní se to opravdu děje, je těžké uvěřit, že po letech, kdy jsme byli nuceni kráčet po této cestě vyšlapané našimi předchůdci, máme konečně možnost volby. Je správné, že jsme zastavili, ochromeni novostí naší situace, kdy před sebou vidíme sto možných cest. Některé z těch cest pokračují stejným směrem, některé vedou do pekla na zemi, a některé do světa zdravějšího a mnohem krásnějšího, než o jakém jsme se kdy odvážili snít. 

Píši tato slova s tím, že zde stojím spolu s vámi, v úžasu, trochu vyděšený, ale zároveň s vědomím nových možností. Pojďme některé z těchto cest blíže prozkoumat a podívat se, kam vedou. 

* * *

Minulý týden mi jedna moje přítelkyně vyprávěla tento příběh. Byla v obchodě s potravinami a v jedné z uliček zahlédla vzlykající ženu. V tu chvíli odložila stranou současná pravidla o povinných vzdálenostech mezi lidmi v obchodech a objala ji. „Děkuji,“ řekla žena, „to je poprvé za posledních deset dní, kdy mne někdo objal.“

Několik týdnů bez objetí se zdá být jen malou cenou za zastavení epidemie, která by mohla stát miliony životů. Je zde silný argument pro společenskou izolaci: zabránit náhlému rozšíření onemocnění Covid-19, které by mohlo zahltit zdravotní systém. Rád bych se na tento argument podíval v širším kontextu, především proto, že sledujeme dlouhodobější horizont. Aby výsledkem nebyla institucionalizace společenské izolace, musíme si být velmi dobře vědomi toho, jaké volby činíme a proč.

To samé se týká i dalších změn spojených s epidemií koronaviru. Někteří komentátoři si všimli, jak toto celé velmi nahrává agendě totalitní kontroly. Vystrašená veřejnost přijme omezení občanských práv, které by jinak bylo těžké opodstatnit, jako je neustálé sledování pohybu všech lidí, vynucené lékařské ošetření, nedobrovolná karanténa, omezení cestování a svobody shromažďovat se, cenzura všeho, co autority považují za dezinformaci, zrušení habeas corpus a policejní kontrola obyvatelstva. Tendence k výše zmíněnému byly v mnoha zemích již před Covid-19, ale po propuknutí epidemie se náchylnost k takovýmto opatřením výrazně zvýšila. Stejné se týká automatizace obchodu, přechodu od přímé účasti na sportovních a kulturních událostech k jejich sledování online, migrace života z veřejných do soukromých prostorů, přechod od výuky ve školách k online vzdělávání, zavírání kamenných obchodů a přesunu lidské práce a zábavy před obrazovky. Covid-19 zrychluje již existující trendy v politické, ekonomické a společenské oblasti.

Zatímco všechny tyto výše uvedené změny zaměřené na snížení křivky epidemie mají z krátkodobého hlediska své opodstatnění, slyšíme zároveň hodně o „nové normalitě“, ve které by tyto změny nemusely být vůbec krátkodobé. Vzhledem k tomu, že hrozba infekční nemoci, stejně tak jako terorismu, nikdy nezmizí, nová opatření, která společnost ovládají, se tak mohou velmi snadno stát trvalými. Pokud jsme k něčemu podobnému směřovali již předtím, současná situace toto směřování jen opodstatňuje. Při analýze tohoto impulzu bych se rád zaměřil na dva jeho aspekty: kontrolní reflex a válku se smrtí. Zároveň tato situace vytváří nové příležitosti, jak je již můžeme vidět ve formě solidarity, soucitu a vzájemné péče, kterou Covid-19 vyvolal.

Kontrolní reflex 

V době, kdy píši tento text, oficiální statistiky říkají, že na Covid-19 zemřelo 150000 lidí.   Jak se epidemie bude šířit, číslo může být až desetinásobně nebo stonásobně vyšší, nebo dokonce, pokud jsou ty nejvíce alarmující odhady správné, i tisíckrát vyšší. Každý z těchto lidí má své milované, rodinu a přátele. Soucit a svědomí nás nutí, abychom pro odvrácení tragédie udělali vše, co je jen možné. Pro mne to má osobní rozměr: moje milovaná a křehká matka je mezi nejohroženějšími, jelikož nemoc nejvíce postihuje staré a oslabené.

Jaká budou konečná čísla? Na tuto otázku nelze nyní odpovědět. První zprávy byly opravdu znepokojivé, po celé týdny se oficiální čísla z Wuhanu, donekonečna opakovaná médii, pohybovala okolo 3,4 %. Toto ve spojení s vysokou nakažlivostí viru naznačovalo desítky až stovky milionů mrtvých ve světě. Nedávno odhady klesly, protože se ukázalo, že nejvíce případů má mírné nebo žádné symptomy. Jelikož byly do té doby testovány především jen vážně nemocné osoby, úmrtnost tak byla uměle navýšena. V Jižní Koreji, kde byly testovány tisíce lidí s mírnými příznaky, byla úmrtnost okolo 1 %. V Německu, kde také rozšířili testování i na osoby s mírnými příznaky, byla úmrtnost 0,4 %. V nedávno publikovaném článku  v časopise Science se tvrdí, že 86 % všech infekcí není zdokumentováno, což naznačuje mnohem nižší úmrtnost než v současnosti uváděná čísla.

Příběh výletní lodě Diamond Princess tento názor potvrzuje. Z 3711 osob na palubě mělo při testování pozitivní výsledek asi 20 %, z nichž méně, než polovina měla symptomy, a osm lidí zemřelo. Výletní námořní loď je dokonalé místo pro šíření nákazy a během plavby bylo dost času na to, aby se virus šířil, aniž o tom kdokoli věděl a mohl tedy něco udělat. Nicméně i tak se nakazilo jen dvacet procent cestujících. Navíc většinu cestujících tvořili starší lidé (jak to na podobných lodích bývá), téměř třetině bylo přes 70 let, a více než polovině přes 60 let. Výzkumný tým došel na základě velkého počtu asymptomatických případů k závěru, že skutečná úmrtnost v Číně je přibližně 0,5%.Je to stále pětkrát více, než u chřipky. Na základě tohoto (berouce v úvahu mladší populaci v Africe a Jižní a Jihovýchodní Asii) odhaduji úmrtnost v USA na 200.000 až 300.000 (v případě, že zdravotní systém zkolabuje, bude to více) a na světové úrovni na tři miliony. Jsou to opravdu vysoká čísla. Od pandemie hong-kongské chřipky na přelomu let 1968/69 svět něco takového nezažil. 

Moje odhady ale mohou být snadno mylné. Média každý den zveřejňují nové údaje o počtech nakažených nemocí Covid-19, ale nikdo neví, jaká jsou skutečná čísla, protože pouze malá část obyvatel byla dosud testována. Pokud by desítky milionů nakažených osob byly asymptomatické, nevěděli bychom o tom. Situaci komplikuje i vysoká míra chybně pozitivních, která může dosahovat u současných testů až 80 %. (Zde jsou zmíněny ještě větší nejistoty související s přesností testování).   Dovolte mi zopakovat: nikdo neví, co se vlastně děje, včetně mne. Uvědomme si dvě protichůdné tendence v lidském chování. První je tendence k živení hysterie, ignorace dat, které nepodporují strach a vytváření světa dle své představy. Druhá tendence je popření, racionální odmítnutí informací, které by mohly narušit pocit normálnosti a pohodlí. Slovy Daniela Schmachtenberga, jak víte, že to, čemu věříte, je pravda?  

Obsahové předpojatosti, jako jsou tyto, jsou obzvláště zhoubné v atmosféře politické polarizace; například, liberálové mají tendenci odmítnout jakékoli informace, které by mohly být použity v Trumpův prospěch, zatímco konzervativci budou inklinovat k jejich přijetí.

Tváří v tvář nejistotě nabízím tuto předpověď: Nikdy nebudeme vědět přesný rozsah krize. Pokud budou konečné počty mrtvých (které budou také předmětem mnoha diskuzí) nižší, než jsme se obávali, bude to podle některých proto, že kontrolní opatření fungovala. Jiní budou tvrdit, že je to proto, že nemoc nebyla tak nebezpečná, jak nám bylo řečeno.

Pro mne je největší záhadou, proč se zdá, že v Číně nejsou žádné nové případy. Vláda vyhlásila karanténu dlouho poté, co se virus rozšířil. Během čínského nového roku, kdy jsou všechna letadla, vlaky a autobusy plné lidí cestujících skrze celou zemi, by se totiž nákaza měla roznést po celém čínském území. Co se opravdu děje? Znovu, nevím, a to stejné platí i o vás. 

Ať už bude konečné číslo mrtvých 50000, 500000 nebo 5 milionů, podívejme se na jiná čísla, abychom získali nějakou perspektivu. Mým cílem není ukázat, že Covid-19 není až tak nebezpečný a nemusíme tedy dělat nic. Minulý rok, podle FAO, hladem zemřelo na celém světě 5 milionů dětí. To je o dvěstěkrát větší množství lidí, než kolik zatím zemřelo na Covid-9, ale žádná vláda zatím nevyhlásila stav nouze ani nepožádala, abychom kvůli jejich záchraně radikálně změnili styl života. Stejně tak nevidíme žádný poplach ani v případě sebevražd – představujících jen špičku ledovce zoufalství a deprese – která zabíjí přes milion lidí ročně na celém světě (50000 v USA). Nebo předávkování drogami, které v USA zabíjí 70000, epidemie autoimunitních onemocnění, které postihují 23,5 (NIH) až 50 (AARDA) milionů, nebo obezita, která postihuje více jak 100 milionu osob.  A proč se horlivě nesnažíme odvrátit nukleární armagedon nebo ekologický kolaps, a místo toho děláme taková rozhodnutí, které tyto hrozby ještě znásobují?

Prosím, nechci říci, že když jsme nezměnili způsob života kvůli hladovějícím dětem, nemáme jej měnit ani kvůli onemocnění Covid-19. Naopak: Jestliže můžeme udělat tak radikální změnu kvůli Covidu-19, dokážeme to udělat i kvůli jiným hrozbám.  Položme si otázku, proč jsme schopni spojit naší kolektivní vůli proti viru, ale nejsme schopni se společně postavit těm ostatním hrozbám, před kterými lidstvo stojí? Proč byla až dosud naše společnost v těchto věcech tak nečinná?

Odpověď se jasná. Jednoduše řečeno, tváří v tvář světovému hladu, závislostem, autoimunitě, sebevraždám nebo ekologickému kolapsu, jako společnost nevíme, co máme udělat. Naše činy spojené s řešením krizí, které jsou vždy nějakou formou ovládání a kontroly, nejsou na tyto problémy velmi účinné. A nyní přichází nakažlivá epidemie a my se můžeme konečně vrhnout do akce. Je to druh krize, na kterou kontrola zabírá: karantény, uzavření hranic a zastavení činností, izolace, umývání rukou, kontrola pohybu, kontrola informací a kontrola našich těl. To dělá z Covidu-19 vítaný nástroj, na který můžeme nasměrovat naše strachy, a který aktivuje náš rostoucí pocit bezmocnosti tváří v tvář změnám postupně ovládajícím náš svět. Covid-19 je hrozba, které se umíme postavit. Na rozdíl od našich jiných strachů, v případě Covid-19 máme plán.

Zavedené instituce naší civilizace jsou stále méně schopné reagovat na výzvy naší doby. Jak vítají tuto výzvu, které se mohou postavit. Jak dychtí po tom vrhnout se na tuto velkou krizi. Jak přirozeně jejich systém zacházení s informacemi vybírá nejvíce znepokojivé zobrazení této krize. Jak snadno veřejnost propadá panice a přijímá hrozbu, kterou představitelé státu mohou použít jako zástupný prostředek za všechny ostatní strašné hrozby, proti kterým jsou bezmocné.

Většinu dnešních hrozeb nelze překonat použitím síly. Naše antibiotika a chirurgie nejsou schopné řešit rostoucí zdravotní krizi velkého množství autoimunitních onemocnění, závislostí a obezity. Naše zbraně a bomby vytvořené za účelem ničení armád nejsou schopné ukončit nenávist v jiných zemích ani nedokážou zastavit domácí násilí v našich domovech. Naše policie a věznice nedokáží změnit sociální podmínky, které vedou ke zločinnosti. Naše pesticidy nemohou obnovit zničenou půdu. Covid-19 nám připomíná staré dobré časy, kdy infekční nemoci podléhaly moderní medicíně a hygieně, stejným způsobem Nacisté podlehli válečné mašinérii, a příroda, aspoň to tak vypadalo, podléhala našim technologickým vynálezům a vylepšením. Připomíná nám dny, kdy naše zbraně ještě fungovaly a zdálo se, že svět se zlepšuje spolu s každou novou svět ovládající technologií.

Jaký druh problémů tedy může podlehnout dominanci a kontrole? Jde o problémy způsobené něčím zvenku, něčím Vnějším. Když je příčina problému něco nám blízkého jako je bezdomovectví nebo nerovnost, závislost nebo obezita, není tu nic, proti komu můžeme bojovat. Můžeme zkusit nepřítele vytvořit, obvinit třeba miliardáře, Vladimíra Putina, nebo Ďábla, ale takovým způsobem přehlédneme klíčové informace o příčinách, které další množení miliardářů (nebo virů) umožňují.

Jestliže je naše civilizace v něčem dobrá, je to v boji proti nepříteli. Vítáme jakoukoli příležitost dělat to, v čem jsme dobří, abychom mohli předvést účinnost našich technologií, systému a světonázoru. A tak vytváříme nepřátele, problémy jako je zločin, terorismus a nemoci dáváme do pozice my-proti-nim a naše kolektivní energie mobilizujeme k boji s problémy, které mohou být nahlíženy takovýmto způsobem. Covid-19 je pak vnímán jako volání do zbraně a k reorganizování společnosti jako by se jednalo o válečné úsilí, zatímco možnost nukleárního armagedonu, ekologický kolaps a pět milionů hladovějících dětí bereme stále jako něco normálního. 

Konspirační příběh

Zdá se, že Covid-19 opodstatňuje hodně věcí, které by si přál uplatnit totalitní režim, proto je pochopitelné, že existují lidé, kteří věří, že epidemie je promyšlenou mocenskou hrou. Není mým cílem tuto teorii podporovat nebo vyvracet, přesto vám zde nabízím několik komentářů. Nejdřív krátké shrnutí.

Tyto teorie (existuje více variant) mluví o studii Event 201 (sponzorovanou Nadací Billa Gatese, CIA, aj., září 2019), a o studii 2010 Rockefellerovy nadace popisující detailní scénář nazývaný “Lockstep.” V obou případech jde o popis reakce autorit na hypotetickou globální pandemii. Teorie popisují jak vývoj infrastruktury, technologií a legislativy po mnoho let postupně vytvářely podmínky pro snadné vyhlášení výjimečného stavu. Studie říkají, že vše, co je k tomu třeba, je způsob, jak donutit veřejnost, aby tato opatření přijala, a nyní je to tady v podobě Covidu-19. Ať jsou současná kontrolní opatření trvalá či dočasná, vytvořily tak precedens pro: 

  • Neustálé sledování pohybu lidí (kvůli koronaviru)
  • Pozastavení svobody shromažďování (kvůli koronaviru) 
  • Policejní dozor nad civilisty (kvůli koronaviru)
  • Mimosoudní časově neuvedenou vazbu (karanténa kvůli koronaviru)
  • Zákaz používání hotovosti (kvůli koronaviru)
  • Cenzuru internetu (bojující s dezinformacemi kvůli koronaviru)
  • Povinnou vakcinaci a další lékařské zákroky opodstatňující ovládání našich těl státní mocí (kvůli koronaviru)
  • Roztřídění všech činností a destinací jako povolených nebo zakázaných (můžete opustit svůj dům kvůli tomuto, ale ne kvůli něčemu jinému), které eliminuje šedou zónu vyjmutou z vlivu policie a justice. Totalita je podstatou totalitního zřízení. Nyní nezbytná (kvůli koronaviru).

Toto je pro konspirační teorie opravdu šťavnatý materiál. Některá z těch teorií by klidně mohla být pravdivá, nicméně stejný sled událostí by mohl být i výsledkem nevědomého systemického vychylování se směrem ke stále vyšší míře kontroly. Odkud se toto vychýlení vzalo? Je vetkané v DNA naší civilizace. Civilizace (oproti tradičním kulturám menších rozměrů) po staletí chápaly pokrok jako zvyšování kontroly nad světem: ochočení divočiny, podmanění barbarů, ovládnutí sil přírody a uspořádání společnosti podle právních principů a rozumu. Zvýšení kontroly se velmi urychlilo s vědeckotechnickou revolucí, která „pokrok“ vynesla do nových výšin: uspořádání skutečnosti dle objektivních materiálních kategorií a ovládnutím materiálního světa prostřednictvím technologie. A konečně i sociální vědy slibovaly použití stejných prostředků a metod k naplnění ambicí (které existují již od dob Platóna a Konfucia) vytvořit dokonalou společnost.

Ti, kdo spravují civilizaci, proto celkem přirozeně vítají jakoukoli příležitost k posílení jejich kontroly, koneckonců, vše je to ve službě velké vize lidského osudu: dokonalé uspořádání světa, ve kterém neexistuje nemoc, zločin, chudoba, a i samo utrpení. Nejsou za tím žádné pokoutné motivy. Samozřejmě by chtěli sledovat každého – tak bude totiž možné dosáhnout všeobecného dobra. Podle nich Covid-19 ukazuje, jak je něco takového nezbytné. Ptají se „Můžeme si dovolit demokratické svobody ve světle koronaviru? Nemusíme je teď pro naši vlastní bezpečnost obětovat?“ Je dobře známá argumentace, která doprovázela i jiné krize v minulosti jako například události 11. září.

Podívejme se na známou metaforu. Představme si člověka s kladivem, který chodí všude okolo a hledá důvod, jak by ho mohl použít. Najednou uvidí hřebík, který trčí ven. Hledal hřebík už velmi dlouho, třískal do šroubků a matic bez úspěchu. Zastává totiž názor na svět, že kladivo je nejlepší nástroj a tím, že bude bušit do hřebíků, svět se může stát lepším. A najednou vidí hřebík! Můžeme ho podezřívat, že ve své dychtivosti tam hřebík možná sám umístil, ale na tom teď nezáleží. Možná to ani není hřebík, který trčí ven, ale podobá se mu natolik, že do něj začne tlouci. Když je nástroj připraven, dříve či později se i příležitost k jeho použití najde.

Ještě dodám pro ty, kdo mají sklon nedůvěřovat autoritám, že tentokrát se možná opravdu jedná o hřebík. A v tomto případě je kladivo správný nástroj – výsledkem ale bude znásobení principu kladiva, připraveného tlouci i do šroubů, nýtů, spon a trhlin.

V každém případě, problém, před kterým tu stojíme je mnohem hlubší než svržení spolku temných Iluminátů. Dokonce i kdyby neexistovali, vychýlené směřování naší civilizace by přetrvávalo i bez nich nebo by se objevil nějaký nový spolek, který by je nahradil. 

Ať už je to pravda nebo lež, myšlenka, že epidemie je výsledkem nějakého monstrózního spiknutí zlosynů namířené proti veřejnosti, není tak daleko od mentality zaměřené na hledání viníka či problému. Je to mentalita křížových výprav, mentalita válečná. Nachází zdroj socio-politického onemocnění v patogenu, proti kterému můžeme bojovat, ve viníkovi, se kterým my rozhodně nemáme nic společného. Tento přístup riskuje přehlédnutí podmínek vytvářejících ve společnosti živnou půdu, ve které mohou pak tyto problémy růst. Zdali byla tato živná půda oseta záměrně nebo semena přivál vítr, je pro mne celkem druhořadé.

To, o čem budu hovořit dále, je relevantní ať je Covid-19 opravdu geneticky vytvořená biologická zbraň, souvisí s testováním 5G ,  je „trojský kůň“ napomáhající nastolení globálního totalitního systému, je nebezpečnější, než nám bylo řečeno, je méně nebezpečný, než nám řekli, pochází z laboratoře ve Wuhanu, vznikl ve Fort Detrick, nebo jde přesně o to, co nám organizace CDC (Centers for Desease Control and Prevention) a WHO (World Health Organisation) říkají. Platí to i v případě, že by se o úloze viru SARS-CoV-2 v současné epidemii všichni zcela mýlili. Mám na to svůj názor, ale jestli je něco, co jsem se během této mimořádné situace naučil, je to, že ve skutečnosti nevím, co se děje. A opravdu nevidím možnost, že by v té záplavě polopravdivých a falešných zpráv, potlačených informací, konspiračních teorií, propagandy a zpolitizovaných historek, které zaplnily internet, mohl na tom být kdokoli lépe než já. Přál bych si, aby více lidí připustilo, že nic nevědí. Říkám to oběma stranám – těm, co přijali dominantní přístup i těm, kteří se odebrali k různým formám nesouhlasu. Jaké informace ve snaze dosáhnout integrity našeho vidění možná nechceme vidět? Přistupujme k našim přesvědčením s pokorou: je to věc života a smrti. 

Válka se smrtí

Můj sedmiletý syn si nehrál s jinými dětmi už dva týdny. Miliony dětí jsou na tom stejně. Většina z nás bude asi souhlasit, že měsíc bez společenských interakcí pro všechny tyto děti je přijatelnou obětí za záchranu milionů životů. A co kdyby šlo jen o 100000 životů? A co kdyby tou obětí neměl být měsíc, ale jeden rok? Pět let? Názory na to se budou mezi lidmi lišit v závislosti na jejich vnitřních hodnotách.

Postavme na místo těchto otázek něco osobnějšího, něco, co pronikne skrze nehumánní utilitární způsob uvažování, který lidi přeměňuje na statistické údaje a obětuje některé z nich pro dosažení něčeho jiného. Relevantní otázkou pro mne je: „Požádal bych děti všech národů, aby si nehráli společně s jinými dětmi, pokud by to zachránilo život mé matky, nebo život můj?“ Nebo bych se mohl zeptat: „Pokud by mi to mělo zachránit život, zakázal bych lidem se objímat a třást si na pozdrav rukou?“ Nechci snižovat hodnotu života mé matky nebo můj, oba jsou mi drahé. Jsem vděčný za každý den, který je tu s námi. Tyto otázky poukazují na hlubší problémy. Jak správně žít? Jak správně umírat?

Odpověď na takové otázky, ať už si je člověk klade kvůli sám sobě nebo kvůli společnosti jako celku, záleží na tom, jak vnímáme smrt a nakolik si kromě občanských práv a osobní svobody ceníme volnost, dotyk a lidskou soudržnost. Žádný jednoduchý návod pro vybalancování těchto hodnot neexistuje. 

Během mého života jsem viděl, jak společnost klade stále větší důraz na bezpečnost, ochranu a minimalizaci rizik. Nejvíce to ovlivnilo dětství: když jsem byl malý chlapec bylo normální, že jsme se potulovali bez dozoru i několik kilometrů od domova. Dnes by si rodiče za takové chování vysloužili návštěvu pracovníků z Úřadu na ochranu dětí. Projevuje se to i gumovými rukavicemi využívaných dnes ve více profesích, všude umísťovaná dezinfekce rukou, zamčené, hlídané a monitorované školní budovy, zvýšená kontrola na letištích a hranicích, zvýšené povědomí o právních povinnostech a různých pojištěních, detektory kovu při vstupu na sportoviště a do veřejných budov. Je jasně patrné, že to má podobu bezpečnostního státu.

Mantra „bezpečnost nade vše“ pochází z hodnotového systému, kde přežití je nejvyšší prioritou, což snižuje hodnotu zábavy, dobrodružství, volnosti a možnosti přesahování limitů. Různé kultury měly různé priority. Například hodně tradičních a původních kultur je ve vztahu k ochraně dětí mnohem méně úzkostlivých, jak dokumentuje kniha Jean Liedloffové, Koncept kontinua. Dovolují dětem riskovat a nést zodpovědnost sami za sebe v takové míře, která by se většině moderních lidí jevila jako šílená, protože jsou přesvědčeni, že je to nezbytné k tomu, aby se děti naučily spoléhat sami na sebe a zdravému úsudku. Myslím, že většina moderních lidí, především mladší lidé, si něco z této ochoty obětovat bezpečnost ve prospěch žití života naplno zachovalo. Okolní kultura nás ale neustále tlačí k životu ve strachu, a vytvořila systémy, které jej ztělesňují a kde je bezpečí nejvyšší prioritou. A tak máme zdravotnický systém, ve kterém je většina rozhodnutí založena na základě kalkulace rizika, přičemž nejhorší možný výsledek ukazující na lékařovo selhání, je smrt. Přesto jsme si vědomi, že nikoho z nás smrt nemine. Záchrana života vlastně znamená její oddálení.

Triumf nad smrtí by byl absolutním naplněním programu naší civilizace zaměřené na kontrolu. Vzhledem k tomu, že v této věci selháváme, imitujeme tento triumf tím, že smrt popíráme. Ať už se jedná o kult mládí, odkládání starých lidí do domovů důchodců, naše společnost je na popírání smrti postavena. Dokonce i její posedlost penězi a majetkem – rozšíření významu slova „Já“ na „Moje“ – vyjadřuje iluzi, že pomíjivé Já se může stát trvalým skrze vlastněné majetky. Toto vše nevyhnutelné je z podhledu Příběhu lidského Já, který nám moderní společnost nabízí – oddělený jednotlivec ve světě „Druhých“. Toto Já je obklopené genetickými, společenskými a ekonomickými konkurenty, proti kterým se musí chránit a snažit se nad nimi zvítězit, aby mohlo přežít a prosperovat. Musí udělat všechno, co je v jeho silách, aby předešlo své smrti, která by v „Příběhu oddělenosti“ znamenala úplné vyhlazení. Biologické přírodní vědy nás dokonce učí, že toto je naše vlastní přirozenost, která maximalizuje šance na přežití a reprodukci.

Zeptal jsem se své přítelkyně, lékařky, která strávila nějaký čas v Peru s kmenem Q’ero, zda by tam intubovali (pokud by to uměli) někoho, aby mu prodloužili život. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděla. „Přivolali by šamana, aby mu pomohl dobře zemřít.“ Dobře zemřít (což nevyhnutelně neznamená zemřít bezbolestně) se ve slovníku dnešní medicíny moc nevyskytuje. Žádná nemocnice neeviduje, zda jejich pacienti zemřeli dobře. To by nebylo považováno za pozitivní výsledek. Ve světě odděleného Já smrt představuje největší katastrofu.

Ale je to opravdu tak? Zvažte tuto perspektivu Dr. Lissy Rankonové: „Ne všichni z nás by chtěli být na jednotce intenzivní péče, izolovaní od milovaných, napojení na přístroje, které místo nás dýchají, s rizikem, že zemřeme osamoceni – dokonce i kdyby to mělo zvýšit naše šance na přežití. Někteří z nás by možná byli raději doma, ve společnosti svých milovaných, kteří by je drželi za ruce, i kdyby to znamenalo, že náš čas nadešel…. Vzpomeňte si, smrt neznamená konec. Smrt je návrat domů.“

Když k „Já“ přistupujeme jako k něčemu vztahovému, navzájem závislému, dokonce spolu – existujícímu, začneme se otvírat jeden druhému, a svět se začne otvírat nám. Chápání „Já“ jako ohnisko vědomí v síti vztahů nám umožňuje řešit problémy jinak, spíše hledat, kde je ve vztazích nerovnováha než ve všem hledat nepřítele. Válka proti smrti pak ustoupí snaze žít dobrý a plný život, což nám umožní vidět, že strach ze smrti je ve skutečnosti strach ze života. Kolik z našeho života obětujeme, abychom zůstali v bezpečí?

Totalita – dokonalá kontrola – je nevyhnutelným finálním produktem mytologie o odděleném „Já“. Co jiného, něž situace ohrožení života, jako bývá ve válce, by si zasloužilo totální kontrolu? Orwell popsal nekonečnou válku jak klíčový komponent vlády Strany.

V kontextu programu kontroly, popírání smrti, a odděleného „Já“ je předpoklad, že veřejná politika by se měla snažit minimalizovat počty mrtvých, víceméně nepochybný, je to cíl, kterému jsou jiné hodnoty jako volnost, svoboda apod. podřízené. Covid-19 nabízí příležitost tento pohled ještě rozšířit. Ano, mějme život za posvátný, posvátnější než kdy jindy. To je to, co nás smrt učí. Pokládejme každého člověka, mladého nebo starého, nemocného nebo zdravého za posvátnou, drahou a milovanou bytost, kterou jsou. A dovolme v našich srdcích udělat místo i pro další posvátné hodnoty.  Pokládat život za posvátný neznamená jen žít jej dlouho, ale i dobře a naplno.

Podobně jako každý strach, i strach okolo koronaviru, ukazuje na to, co za ním může být. Každý, kdo zažil odchod někoho blízkého, ví, že smrt je branou k lásce. Covid-19 zvědomil smrt společnosti, která je postavena na jejím popírání. Na druhé straně strachu můžeme vidět lásku, kterou smrt osvobozuje. Dovolme lásce proudit. Dovolme jí zavlažit půdu naší kultury a naplnění její hluboké rezervoáry tak, aby mohla prosáknout skrze trhliny našich zvětralých institucí, našich systémů a našich zvyků. Dovolme jí to i s vědomím, že někdo při tom může zemřít.

V jakém světě budeme žít?

Kolik z našich životů chceme obětovat na oltář bezpečnosti? I kdyby to mělo zvýšit naše bezpečí, chceme žít ve světě, ve kterém si lidé vůbec nepotkávají? Chceme nosit roušky na veřejnosti permanentně? I kdyby to mělo zachránit lidské životy, chceme být lékařsky vyšetřováni při každé naší cestě? Jsme ochotni přijmout větší míru kontroly nad našimi těly lékařskými autoritami (v závislosti na politických rozhodnutích)? Chceme, aby každá událost probíhala virtuálně? Do jaké míry jsme ochotni žít ve strachu?

Covid-19 nakonec ustoupí, ale nebezpečí infekční nemoci je permanentní. Naše odpověď na něj určí směr naší budoucnosti. Veřejný život, komunální život, a život fyzicky sdílený s ostatními už několik generací upadá. Místo nakupování v obchodech si necháváme přivézt věci přímo domů. Místo dětí hrajících si venku, prožíváme dobrodružství v digitální podobě.  Místo na veřejných prostranstvích diskutujeme v online prostoru. Chceme opravdu pokračovat ve větší izolaci jeden od druhého a od vnějšího světa?

Není také těžké si představit, že Covid-19 přetrvá déle než 18 měsíců, i když bude společenská izolace úspěšná. Není těžké si představit ani to, že se během té doby objeví nové viry. Není těžké si představit, že bezpečnostní opatření se stanou novou normou (bránící vypuknutí další vlny pandemie), stejně jako v případě bezpečnostních opatření spojených s událostmi 11. září, které na nás mají vliv dodnes. To by znamenalo, že dočasné změny ve způsobu našeho života se mohou stát trvalé. 

Abychom snížili riziko další pandemie, rozhodneme se navždy žít ve společnosti bez objetí, podání ruky? Rozhodneme se žít ve společnosti, kde se už nebudou konat žádná masová shromáždění? Mají se koncerty, sportovní utkání a festivaly stát věcmi minulosti? Přestanou si naše děti hrát s ostatními dětmi? Budou se všechny lidské kontakty uskutečňovat skrze obrazovky počítačů nebo roušky? Již žádné hodiny tance, kurzy karate, žádné konference, žádné návštěvy kostela? Stane se snížení rizika smrti hlavním kritériem určujícím pokrok? Znamená lidský pokrok separaci? Je toto naše budoucnost?

Stejná otázka se týká administrativních nástrojů spojených s kontrolou pohybu lidí a toku informací. V čase, kdy píši tyto řádky celá země směřuje k úplnému zastavení a uzavření hranic (lockdown). V některých zemích si musí nejdříve člověk vytisknout formulář z vládní webové stránky, aby mohl opustit svůj dům. Připomíná mi to školy, kde každý přesun v jejím prostoru vyžaduje úřední povolení. Nebo vězení. Představujeme si naši budoucnost postavenou na elektronické kontrole, systém, kde je svoboda pohybu neustále a natrvalo řízena státními úředníky a jejich softwarem? Kde každý pohyb je monitorován, a také buď povolen nebo zakázán? A ve kterém vyšší autority pro naši ochranu a naše dobro cenzurují informace, které ohrožují naše zdraví? Ve stavu nouze, stejně jako ve válce, jsme schopni přijmout podobná omezení a dočasně se vzdát našich svobod. Stejně jako po událostech 11. září, Covid-19 přehluší všechny námitky.

Poprvé v historii existují ve vyspělejších zemích technologické prostředky, které realizaci takové vize umožňují (například využívání lokalizačních dat mobilních telefonů pro prosazování společenské izolace či sociálního odstupu; čtěte také zde). Po neklidném přechodu můžeme žít ve společnosti, kde se téměř všechen život odehrává online: nakupování, jednání, dokonce i randění. Je to to, co chceme? Kolik zachráněných životů za toto stojí?  

Jsem si jistý, že mnohé dnes využívané kontroly budou za pár měsíců částečně uvolněné. Částečně uvolněné, ale stále připravené k použití. Dokud bude nebezpečí návratu infekční nemoci přetrvávat, je pravděpodobné, že kontrola bude opět využívána, znovu a znovu, a je dost pravděpodobné, že ji na sebe uvrhneme sami tím, že se stane naším zvykem.  Jak říká Deborah Tannenová ve svém příspěvku v Politico article k tomu, jak koronavirus změní svět natrvalo, „Nyní víme, že dotýkání věcí, pobývání pospolu a dýchání vzduchu v uzavřené místnosti může být riskantní … Může se pro nás stát celkem přirozené couvat před podáním ruky a dotykem našich tváří – neustálé mytí rukou způsobí, že celá společnost bude trpět obsedantně kompulzivní poruchou, jak nikdo z nás nebude schopen přestat si stále mít ruce.“ Po tisíciletích, milionech let dotýkání, kontaktů a shromažďování bude další pokrok lidstva v tom, že se všemi těmito aktivitami přestaneme, protože jsou příliš riskantní?

Život je společenství

Paradox programu kontroly je, že její šíření nás nikdy nepřiblíží k zamýšlenému cíli. Navzdory bezpečnostním systémům v téměř každé bohatší domácnosti, nejsou lidé méně úzkostliví nebo nejistí, než byly předchozí generace. Navzdory důmyslným bezpečnostním opatřením nedochází ve školách k méně časté střelbě. Navzdory obrovskému pokroku nových technologií ve zdravotnictví, se lidé za posledních třicet let nestali zdravějšími, naopak, chronické nemoci se šíří a průměrná délka života stagnuje, a v USA a Velké Británii začala dokonce klesat.

Stejně tak i institucionální opatření zaměřená na zabránění šíření Covidu-19 mohou ve svém výsledku způsobit více utrpení a úmrtí, než kterým dokáží předejít.  Minimalizace úmrtí znamená, že víme, jak jejich výši předpovídat a jak ji měřit. Je nemožné monitorovat úmrtí, která jsou způsobena například depresí vyvolanou izolací, nebo zoufalstvím způsobeným nezaměstnaností, nebo chronickým strachem , který způsobuje snížení imunity a oslabuje zdraví.  Bylo dokázáno, že osamělost a nedostatek sociálních kontaktů zvyšuje záněty, depresi a demenci. Podle MUDr. Lissy Rankinové, znečištění ovzduší zvyšuje riziko úmrtí o 6 %, obezita o 23 %, alkoholismus o 37 % a osamělost o 45 %.

Dalším nebezpečím, se kterým vůbec nepočítáme, je snižování imunity způsobené nadměrnou hygienou a izolací. Pro naše zdraví není důležitý jen sociální kontakt, ale i kontakt se světem mikrobů. Obecně řečeno, mikrobi nejsou v souvislosti s našim zdravím naši nepřátelé, ale spojenci. Bohatá střevní mikroflóra tvořená bakteriemi, viry, kvasnicemi a dalšími mikroorganismy je zásadní pro dobře fungující imunitní systém a její diverzita je udržovaná pomocí kontaktů s jinými lidmi a s okolním světem. Nadměrné umývání rukou, nadužívání antibiotik, sterilní čistota a nedostatek lidských kontaktů může způsobit více škod než užitku.  Výsledné alergie a autoimunitní zdravotní problémy mohou být vážnější než infekční nemoc, kterou nahrazují. Sociálně a biologicky naše zdraví propojeno se společenství. Život v izolaci nekvete.

Vidění světa jako „my-versus-oni“ nás zaslepuje vůči skutečnosti, že život a zdraví se děje v rámci sociálních kontaktů. Příkladem tohoto oslepení jsou infekčních nemoci, kdy se při jejich studiu vůbec neptáme: Jakou úlohu plní viry v mikrobiomu?“  (Viz také zde.)  Jaké jsou tělesné podmínky, které umožňují množení škodlivých virů? Proč mají někteří lidé jen mírné a jiní silné symptomy (kromě nic neříkajícího vysvětlení „nízké odolnosti“)? Jakou pozitivní roli může hrát chřipka, nachlazení nebo jiné formy lehčích onemocnění při udržování našeho zdraví?

Myšlení typu Válka proti bakteriím přináší výsledky podobné způsobu uvažování jako Válka proti teroru, Válka proti zločinům, Válka s plevelem, a nekonečné další množství válek, ve kterých bojujeme na politické a mezilidské úrovni. Jejich výsledkem je v prvé řadě nikdy nekončící boj, a v druhé řadě odvádění naší pozornosti od základních příčin, které vytvářejí nemoci, terorismus, kriminalitu, plevel a vše ostatní.

Navzdory odvěkému tvrzení politiků, že vedou válku za mír, každá válka nevyhnutelně plodí další válku. Bombardování zemí s cílem zničit teroristy nejen že ignoruje základní příčiny vzniku terorismu, ale přímo je zhoršuje. Uvěznění zločinců nejen ignoruje příčiny, které plodí zločin, ale i tyto podmínky vytváří a nadále zhoršuje, jsou rozbíjeny rodiny a komunity a uvěznění jsou kulturně nuceni přizpůsobení se světu kriminality. Stejné platí i o světě antibiotik, vakcín, antivirotik a dalších typech léků rozvracejících přirozenou ekologii těla, která tvoří základ silné imunity. A mimo naše těla, masivní postřiky okolního prostředí, které začaly s virem Zika, horečkou Dengue, a nyní s nemocí Covid-19, způsobují podobné škody v ekologii přírody. Zabýval se někdo, jaký dopad na přírodní ekosystém mají tyto obrovské antivirové dávky? Takováto politika, (která byla praktikována v různých místech Číny a Indie), je myslitelná pouze při mentalitě naši oddělenosti, a při nepochopení, že viry jsou integrální součástí Sítě života.

Abychom porozuměli přístupu, který hledá základní příčiny, je třeba se podívat na některé statistiky z Itálie (z Institutu národního zdraví), založené na stovkách analýz počtu úmrtí na Covid-19. Méně než 1 % z nich dle těchto analýz netrpělo žádným chronickým onemocněním. Okolo 75 % mělo vysoký tlak, 35 % cukrovku, 33 % srdeční onemocnění, 24 % fibrilací síní, 18 % oslabenou funkci ledvin, spolu s dalšími problémy, které jsem z italských hlášení nedokázal dešifrovat.  Téměř polovina zemřelých měla tři nebo více z těchto vážných zdravotních problémů. Američané trpící obezitou, diabetem a chronickými nemocemi jsou přinejmenším stejně ohroženi jako Italové. Máme tedy obviňovat virus (který dosud zabil velmi málo zdravých lidí), nebo obviňovat slabé zdraví? Analogie ze začátku této eseje o pevně utaženém laně platí i zde. Miliony lidí moderního světa jsou ve vážném zdravotním stavu a jen čekají až přijde něco, (co by v běžném stavu bylo považováno za triviální), a zlomí je. Samozřejmě, z krátkodobého hlediska chceme zachránit co nejvíce životů, ale nebezpečí, kterému zde čelíme, je v tom, že ztrácíme sami sebe v nekonečném boji za krátkodobé cíle, bojujíce proti jedné infekci za druhou, aniž bychom byli schopni vidět prvotní příčiny, které činí lidi tak zranitelné. Je zde ještě větší problém, protože tyto základní příčiny nelze změnit bojem. Neexistuje žádný patogen, který by způsoboval diabetes nebo obezitu, závislosti, deprese nebo PTSD (post-traumatický syndrom). Jejich příčinou není něco „Jiného“ mimo nás, nějaký vir, a my jeho oběti.

Dokonce ani v případě nemoci jako je Covid-19, ve kterém můžeme jako patogen označit vir, se nejedná jen boj mezi virem a obětí. Existuje alternativní teorie, podle které jsou patogeny (jako jsou baktérie a viry) součástí většího procesu. Pokud pro to jsou vytvořené podmínky, začnou se v těle množit, což někdy způsobí smrt hostitele, a jindy mohou přispět i ke zlepšení, kdy jejich přemnožení vede k vyčištění nahromaděných toxinů skrze uvolněné hleny, nebo (metaforicky řečeno) jejich spálením horečkou. Podle této „teorie terénu“ jsou baktérie považovány za symptom nikoli příčinu nemoci. Názorně to vysvětluje jeden „mem“ (myšlenkový koncept): „Tvoje ryba je nemocná. Teorie bakterií: izolujte rybu. Teorie terénu: Vyčistěte nádrž.“ 

Moderní kultura trpí v otázce zdraví jistým druhem schizofrenie. Na jedné straně vidíme rozkvět hnutí alternativního a holistického přístupu ke zdraví, které na podporu imunity doporučují byliny, meditace a jógu. Zdůrazňují emocionální a duchovní dimenze zdraví, jako je síla postoje a přesvědčení, které mohou nemoc způsobovat nebo léčit. Toto vše bylo smeteno přívalem tsunami nemoci Covid-19, kdy se společnost automaticky vrátila ke starému ortodoxnímu nastavení.

Konkrétní případ: V Kalifornii byla nuceně uzavřena centra akupunktury, která byla považována „ne-podstatná“. Z perspektivy konvenční virologie to lze pochopit. Ale jak jeden akupunkturista na facebooku poznamenal, „A co bude s mými pacienty, se kterými pracuji na vysazení léků proti bolesti zad? Budou je muset začít znovu používat.“ Z pohledu světových lékařských autorit jsou alternativní léčebné modality, sociální interakce, jóga, doplňky stravy apod. v případě opravdové nemoci způsobené opravdovým virem považovány za celkem bezcenné. V době krize jsou odsunuty do éterické oblasti „wellness“.  Oživení ortodoxních přístupů pod vlivem Covidu-19 bylo tak intenzivní, že dokonce něco, co má daleko k nekonvenčnosti jako intravenózní podávání vitamínu C, bylo ve Spojených státech zcela zavrhnuto až donedávna (a internet je stále plný článků, které „odhalují mýtus“ o tom, že by vitamín C mohl pomoci v boji s Covid-19). Také jsem neslyšel, že by CDC informovalo o pozitivních účincích extraktu z bezinek, o účincích medicinálních hub, omezení příjmu cukru, NAC (N-acetyl L-cystein), o bylině kozinec (astragalus) nebo vitamínu D. V těchto případech se nejedná o žádné pochybné spekulace, o nějaké „wellness“, protože jejich pozitivní účinky byly rozsáhlým výzkumem potvrzené a z fyziologického hlediska vysvětlené. Například, u NAC (obecné informace, studie  dvojitého slepého testu) bylo vědecky doloženo radikální snížení výskytu a vážnosti symptomů u nemocí typu chřipky.

Jak výše uvedené statistiky o autoimunitních onemocněních, obezitě apod. naznačily, Amerika a moderní svět všeobecně čelí zdravotní krizi. Je odpověď opravdu v tom, že budeme dělat to samé, co jsme dosud dělali, jen více důkladně? Dosavadní reakce na Covid-19 byla znásobením ortodoxního přístupu léčby a zásadním odmítnutím nekonvenčních postupů. Další reakcí by mohlo být rozšíření našeho zorného pole a prozkoumání celého systému, včetně toho, kdo jej financuje, zda je všem přístupný, a kým je podporován výzkum. Rovněž bychom mohli do našeho pohledu zahrnout oblasti jako je bylinná a funkční medicína, a energetické léčení. Zřejmě bychom mohli této příležitosti využít a přehodnotit převládající teorie o nemoci, zdraví a těle. Ano, pojďme teď ochránit nemocnou rybu, jak jen můžeme, a příště ji možná už nebudeme muset dávat do izolace a zahlcovat ji léky, protože už budeme schopni vyčistit nádrž.

Neříkám vám, abyste hned teď běželi koupit NAC nebo jiný doplněk, ani abychom jako společnost ihned změnili způsob, jak na situaci reagujeme, zrušili společenskou izolaci a místo toho nakupovali různé doplňky. Ale můžeme toto zastavení na křižovatce využít k vědomé volbě, kterou cestou se dáme kupředu: jaký druh zdravotního systému chceme, jaký přístup ke zdraví, jaký druh společnosti. Toto přehodnocování se již děje, myšlenky jako je všeobecná bezplatná zdravotní péče v USA, jsou znovu předmětem diskuze. A tato cesta má v sobě další řadu možností. Jaký druh zdravotní péče bude všeobecně dostupný? Bude péče dostupná pro všechny nebo bude povinná pro všechny – každý občan a pacient, pravděpodobně s neviditelným číselným kódem vytetovaným na ruce, který bude potvrzovat, že absolvoval všechna povinná očkování a kontroly. Pak mu bude povoleno jít do školy, vstoupit na palubu nebo do restaurace. Toto je jedna z cest budoucnosti, která se před námi otvírá. 

Máme ale i další možnost. Místo zvýšené kontroly, můžeme konečně přijmout celostní přístup a s ním spojené praktiky, které již dlouho čekají na okraji naší pozornosti na to, až se ortodoxní střed začne rozpouštět a s pokorou je budeme schopni přivést do oblasti našeho zájmu a začít budovat nový systém, v němž budou začleněny. 

Korunovace

Vedle ráje dokonalé kontroly, o kterou naše civilizace tak dlouho usilovala, a který navzdory rychlému pokroku neustále uniká jako přízrak za horizontem, existuje alternativa. Ano, můžeme pokračovat dosavadním směrem, cestou většího odloučení, osamocení, ovládání, a oddělenosti. Můžeme uvěřit, že je pro naši ochranu nezbytné zavést jako normu trvale zvýšenou úroveň oddělenosti jeden od druhého, zvýšenou kontrolu a přijmout svět, ve kterém se budeme bát v blízkosti druhého člověka. Zároveň toto zastavení, tato pauza od toho, co je považováno jako normální, můžeme využít a vstoupit na cestu vedoucí ke sjednocení, holistickému přístupu, obnově ztracených spojení, uzdravení narušených komunit a opětovném napojení na Síť života. 

Znásobíme naši ochranu našeho odděleného „Já“, nebo přijmeme pozvání do světa, ve kterém v tom budeme všichni společně? Tato otázka se netýká jen zdravotnictví: týká se nás politicky, ekonomicky, i na úrovni našich osobních životů. Například, vezměte si otázku hromadění majetku, které ztělesňuje myšlenku: „Nebude tu dost pro všechny, musím se tedy postarat, aby bylo dost pro mne.“ Jiná reakce by také mohla být: „Někteří nemají dost, podělím se tedy s nimi o to, co mám.“ Jsme zaměřeni na přežití nebo pomoc? K čemu slouží náš život? 

Většina lidí si nyní klade otázky, které si dosud kladli jen aktivisté na okraji společnosti. Co bychom měli udělat s bezdomovci? Co bychom měli dělat s lidmi ve vězení? Ve slamech v zemích třetího světa? Co bychom měli dělat s nezaměstnanými? Co se všemi uklízečkami, taxikáři, vrátnými a instalatéry, kteří nemohou pracovat z domova? A tak nyní konečně přicházejí myšlenky jako zrušení studentských půjček a univerzální základní nepodmíněný příjem. Otázka: „Jak ochráníme před Covidem-19 ty, kteří jsou zranitelní?“ nás vede k další: „Jak se vůbec postaráme o ty, kteří jsou nejzranitelnější?“

To je impulz, který nás probouzí bez ohledu na všechny názory ohledně vážnosti situace okolo nemoci Covid-19, jejích příčinách nebo nejlepším způsobu jejího řešení. Říká nám, pojďme se vážně zabývat tím, jak se postaráme jeden o druhého. Vede nás k tomu, abychom se rozpomenuli, jak vzácní a drahocenní my všichni jsme, jak vzácný je život. Pojďme se podívat na inventář naší civilizace a důkladně prozkoumat každou jeho část, abychom mohli vybudovat něco krásnějšího. Zatímco Covid-19 probouzí soucítění, stále více a více z nás si uvědomuje, že se nechce vrátit zpět do té původní normálnosti, ve které zcela chybí. Máme teď příležitost vytvořit novou normálnost, naplněnou soucitem.

Ukazují se nadějné znaky, které potvrzují, že se tak již děje.  Vláda USA, která se po dlouhou dobu zdála být zaměřená na bezcitné korporátní zájmy, uvolnila stovky miliard dolarů na přímou podporu ohrožených rodin. Donald Trump, který zrovna není vzorem soucitnosti, vyhlásil moratorium na propadnutí hypoték věřitelům a vystěhování. Samozřejmě se na tyto kroky můžeme dívat i očima cynika, ale i tak představují ztělesnění principu péče o ty, kteří jsou zranitelní.

Z celého světa slyšíme o příbězích solidarity a uzdravování. Jeden přítel mi vyprávěl o tom, jak poslal po sto dolarech deseti lidem, kteří byli v nouzi. Můj syn, který až dosud pracoval v Dunkin’ Donuts, říkal, že zákazníci začali dávat pětkrát vyšší spropitné, přestože mnozí z nich byli řidiči kamionů, kteří jsou sami v ekonomické nejistotě. Doktoři, sestry a další „klíčoví pracovníci“ riskují své životy při službě veřejnosti. Zde je několik dalších příkladů exploze lásky a vlídnosti na  ServiceSpace:

Pravděpodobně se nyní nacházíme v samém středu přechodu do Nového příběhu. Představte si italské letecké síly hrající hudbu s Pavarottim, španělskou armádu pomáhajících, kde je třeba, a příslušníky policie, kteří na ulici hrají na kytary, aby potěšili a inspirovali druhé. Korporace, které v nelehké době svým zaměstnancům dávají zvýšené platy. Kaňadany, kteří iniciovali hnutí „Šíření laskavosti“.  Dvě šestiletá australská děvčátka, která darovala nastřádané peníze od jejich zubní víly, v Japonsku studentka z osmé třídy ušila 612 roušek, a studenty, kteří po celém světě chodí starším lidem na nákupy. Kuba poslala na pomoc Itálii armádu lékařů.  Majitel bytů, který svým nájemníkům dovolil zůstat zdarma, báseň irského kněze, která obletěla svět, postižené aktivisty vyrábějící dezinfekční prostředky. Jen si to představte. Někdy krize zrcadlí to, co je hluboko v nás –  vždy můžeme reagovat se soucitem.

Jak Rebecca Solnitová popsala ve své skvělé knize, A Paradise Built in Hell, katastrofa často uvolňuje solidaritu. Krásnější svět je vidět kousek pod povrchem a vynořuje se vždy, když systém uvolní své sevření. 

Na kolektivní úrovni jsme se velmi dlouhou dobu bezmocně dívali na stále více nemocnou společnost. Ať už se jedná o zhoršování zdraví, chátrající infrastrukturu, deprese, sebevraždy, závislosti, ekologické zhoršování nebo koncentrace bohatství, všechny tyto symptomy civilizační nemoci rozvinutých zemí jsou už dlouho dobře viditelné, ale my jsme byli zaseknutí v systémech a vzorcích myšlení, které je způsobovaly. Covid-19 nás obdaroval možností resetu.

Nyní je před námi milion možných cest. Univerzální základní nepodmíněný příjem by mohl ukončit ekonomickou nejistotu a rozkvět tvořivosti osvobozené od prací, které nejsou až tak potřebné, jak jsme si mysleli. Nebo krize může znamenat vytvoření závislosti krizí poškozených malých živnostníků na státní podpoře, která s sebou ponese tvrdé podmínky. Krize může vyvolat totalitní chování nebo solidaritu, lékařské stanné právo, nebo novou renesanci celostního přístupu, větší strach před světem mikrobů, nebo větší odolnost prostřednictvím vědomějšího spojení s tímto světem, trvalé zavedení společenského odstupu, nebo obnovenou touhu znovu se potkávat. 

Co nás jako jednotlivce, i jako společnost může na této cestě vést? U každé další křižovatky si můžeme uvědomit, co ve skutečnosti následujeme. Je to strach nebo láska, sebezáchova nebo štědrost? Budeme žít ve strachu a budovat společnost na něm založenou? Budeme žít a udržovat vědomí své oddělenosti? Využijeme krizi jako zbraň proti našim politickým nepřátelům?  Toto rozhodně nejsou „buď-anebo“ otázky, strach nebo láska. Je to o tom, že se před námi otvírá možnost dalšího kroku směrem k lásce. Tento krok se zdá být troufalý, ale není lehkovážný. Váží si života, a zároveň přijímá smrt. Přináší důvěru, že s každým dalším krokem, bude další směřování naší cesty jasnější.

Prosím nemyslete si, že volba lásky nad strachem může být dosažena pouze naší vůlí, a že strach může být poražen jako virus. Skutečný vir, před kterým stojíme je strach, ať už je to strach z Covidu-19 nebo z totalitní reakce na něj. A i tento virus se může usadit v terénu, který má velmi specifické vlastnosti. Strach, ale i závislosti, deprese, fyzické nemoci bují v terénu, který obsahuje pocit separace a traumata: zděděné trauma, trauma z dětství, násilí, válka, zneužívání, hanba, trest, chudoba a trauma ze současné „normality“, které zasahuje téměř každého, kdo žije v systému peněžní ekonomiky, prošel moderním školstvím, je bez sociálních spojení, a bez pouta ke svému místu.

Tento terén je možné změnit, prostřednictvím uzdravení traumat na osobní úrovni, a systémovou změnou směrem k více soucitné společnosti, a transformací vědomí oddělenosti: oddělené já ve světě jiných, já oddělený od tebe, lidstvo oddělené od přírody. Být osamocen patří k prapůvodním strachům, a moderní společnost nás tlačí do stále větší samoty. Ale právě nastal čas obnovy našeho Spojení. Každý skutek soucitu, laskavosti, odvahy a štědrosti nás uzdravuje z Příběhu oddělenosti, protože prostřednictvím těchto skutků si všichni zúčastnění uvědomují, že jsou v tom spolu.

V rámci závěru bych rád poukázal ještě na jeden rozměr vztahu mezi lidstvem a viry. Viry jsou integrální součástí evoluce, nejen lidské, ale všech mnohobuněčných organizmů.  Viry mohou přenášet DNA  z jednoho organizmu na druhý, někdy se taková změna stává dědičnou. Tento horizontální typ přenosu genetické informace představuje hlavní mechanismus evoluce, který životu umožňuje o mnoho rychlejší vývoj než náhodné mutace. Jak to Lynn Margullisová jednou formulovala, „my jsme naše viry“.

A nyní mi dovolte vstoupit do trochu spekulativního prostoru. Možná, že největší civilizační nemoci ve skutečnosti urychlují naši biologickou a kulturní evoluci, přinášejí klíčovou genetickou informaci a jednotlivcům i společnosti nabízejí jistý druh iniciace. Mohla by současná pandemie být něčím podobným? Nové RNA kódy se šíří z člověka na člověka a naplňují nás novou genetickou informací, a zároveň s ní dostáváme jiné mentální, „kódy“, které narušují naše programy a přesvědčení stejně jako nemoc narušuje naše fyzické tělo. Celý tento fenomén věrně sleduje fáze iniciace: separace od normálního, po které následuje dilema, bolestný průlom a očista následovaná (pokud má být iniciace dokončena) reintegrací a oslavou.

Nyní vyvstává otázka: Iniciace do čeho? Jaká jsou specifika a účel této iniciace? Populární název pandemie nám napovídá: koronavir. Korona je koruna. „Nová pandemie koronaviru“ znamená „novou korunovaci pro všechny“.

Už teď začínáme cítit sílu toho, kým bychom se mohli stát. Opravdu svobodnou svébytnou bytostí, která se už nebojí života ani smrti. Skutečně svobodná bytost neovládá ani nedobývá (to jsou projevy jejího stínového protipólu, archetyp Tyrana). Skutečně svobodná svrchovaná bytost slouží lidem, životu a respektuje svobodu všech ostatních. Korunovace je projevem k přechodu z nevědomí k vědomí, přeměny z chaosu na řád, přeměny nátlaku na volbu. Stáváme se vládci toho, co nás ovládalo.  Nový světový řád, kterého se konspirační teoretici obávají, je stínem zářivé možnosti, která se před všemi svobodnými bytostmi otvírá. Zbaveni strachu můžeme do království přinést pořádek a vybudovat společnost založenou na lásce, která už září z prasklin světa oddělenosti.



Previous: La Coronacion
Next: ÎnCORONArea

Filed Under: Czech, Translations Tagged With: Essay

Primary Sidebar

Audio Essays

All Essays

Monarchs and Lightning Bugs

Pandemania, Part 4

Political Hope

Pandemania, Part 3

Pandemania, Part 2

Pandemania, Part 1

The Heart of the Fawn

Transhumanism and the Metaverse

Why I Won’t Write on You-Know-What

Compartmentalization: UFOs and Social Paralysis

The Good World

Central Bank Digital Currencies

The Economy Series

Reinventing Progress

Parallel Timelines

The Field of Peace

Love-gift to the Future

The Paradox of Busy

On the Great Green Wall, And Being Useful

Reunion

Division, Reunion, and some other stuff

Volatility

Into the Space Between

Wanna Join Me in a News Fast?

And the Music Played the Band

Comet of Deliverance

Divide, Conquer; Unite, Heal

A Path Will Rise to Meet Us

A Gathering of the Tribe

The True Story of the Sith

The Human Family

Elements of Refusal

The America that Almost Was and Yet May Be

Sanity

Time to Push

Some Stuff I’m Reading

The Rehearsal is Over

Beyond Industrial Medicine

A Temple of this Earth

The Sacrificial King

How It Is Going to Be

Charles Eisenstein, Antisemite

Mob Morality and the Unvaxxed

Fascism and the Antifestival

The Death of the Festival

Source Temple and the Great Reset

To Reason with a Madman

From QAnon’s Dark Mirror, Hope

World on Fire

We Can Do Better Than This

The Banquet of Whiteness

The Cure of the Earth

Numb

The Conspiracy Myth

The Coronation

Extinction and the Revolution of Love

The Amazon: How do we heal a burning heart?

Building a Peace Narrative

Xylella: Supervillain or Symptom

Making the Universe Great Again

Every Act a Ceremony

The Polarization Trap

I, Orc

Living in the Gift

A Little Heartbreak

Initiation into a Living Planet

Why I am Afraid of Global Cooling

Olive Trees and the Cry of the Land

Our New, Happy Life? The Ideology of Development

Opposition to GMOs is Neither Unscientific nor Immoral

The Age of We Need Each Other

Institutes for Technologies of Reunion

Brushes with the Mainstream

Standing Rock: A Change of Heart

Transcription: Fertile Ground of Bewilderment Podcast

The Election: Of Hate, Grief, and a New Story

This Is How War Begins

The Lid is Off

Of Horseshoe Crabs and Empathy

Scaling Down

The Fertile Ground of Bewilderment

By Their Fruits Ye Shall Know Them

Psychedelics and Systems Change

Mutiny of the Soul Revisited

Why I Don’t Do Internet Marketing

Zika and the Mentality of Control

In a Rhino, Everything

Grief and Carbon Reductionism

The Revolution is Love

Kind is the New Cool

What We Do to Nature, We Do to Ourselves

From Nonviolence to Service

An Experiment in Gift Economics

Misogyny and the Healing of the Masculine

Sustainable Development: Something New or More of the Same?

The Need for Venture Science

The EcoSexual Awakening

“Don’t Owe. Won’t Pay.”

Harder to Hide

Reflections on Damanhur

On Immigration

The Humbler Realms, Part 2

The Humbler Realms

A Shift in Values Everywhere

Letter to my Younger Self

Aluna: A Message to Little Brother

Raising My Children in Trust

Qualitative Dimensions of Collective Intelligence: Subjectivity, Consciousness, and Soul

The Woman Who Chose to Plant Corn

The Oceans are Not Worth $24 trillion

The Baby in the Playpen

What Are We Greedy For?

We Need Regenerative Farming, Not Geoengineering

The Cynic and the Boatbuilder, Revisited

Activism in the New Story

What is Action?

Wasting Time

The Space Between Stories

Breakdown, Chaos, and Emergence

At This Moment, I Feel Held

A Roundabout Endorsement

Imagine a 3-D World

Presentation to Uplift Festival, 12.14.2014

Shadow, Ritual, and Relationship in the Gift

A Neat Inversion

The Waters of Heterodoxy

Employment in Gift Culture

Localization Beyond Economics

Discipline on the Bus

We Don’t Know: Reflections on the New Story Summit

A Miracle in Scientific American

More Talk?

Why Another Conference?

A Truncated Interview on Racism

A Beautiful World of Abundance

How to Bore the Children

Post-Capitalism

The Malware

The End of War

The Birds are Sad

A Slice of Humble Pie

Bending Reality: But who is the Bender?

The Mysterious Paths by Which Intentions Bear Fruit

The Little Things that Get Under My Skin

A Restorative Response to MH17

Climate Change: The Bigger Picture

Development in the Ecological Age

The campaign against Drax aims to reveal the perverse effects of biofuels

Gateway drug, to what?

Concern about Overpopulation is a Red Herring; Consumption’s the Problem

Imperialism and Ceremony in Bali

Let’s be Honest: Real Sustainability may not make Business Sense

Vivienne Westwood is Right: We Need a Law against Ecocide

2013: Hope or Despair?

2013: A Year that Pierced Me

Synchronicity, Myth, and the New World Order

Fear of a Living Planet

Pyramid Schemes and the Monetization of Everything

The Next Step for Digital Currency

The Cycle of Terror

TED: A Choice Point

The Cynic and the Boatbuilder

Latent Healing

2013: The Space between Stories

We Are Unlimited Potential: A Talk with Joseph Chilton Pearce

Why Occupy’s plan to cancel consumer debts is money well spent

Genetically Modifying and Patenting Seeds isn’t the Answer

The Lovely Lady from Nestle

An Alien at the Tech Conference

We Can’t Grow Ourselves out of Debt

Money and the Divine Masculine

Naivete, and the Light in their Eyes

The Healing of Congo

Why Rio +20 Failed

Permaculture and the Myth of Scarcity

For Facebook, A Modest Proposal

A Coal Pile in the Ballroom

A Review of Graeber’s Debt: The First 5000 Years

Gift Economics Resurgent

The Way up is Down

Sacred Economics: Money, the Gift, and Society in the Age of Transition

Design and Strategy Principles for Local Currency

The Lost Marble

To Bear Witness and to Speak the Truth

Thrive: The Story is Wrong but the Spirit is Right

Occupy Wall Street: No Demand is Big Enough

Elephants: Please Don’t Go

Why the Age of the Guru is Over

Gift Economics and Reunion in the Digital Age

A Circle of Gifts

The Three Seeds

Truth and Magic in the Third Dimension

Rituals for Lover Earth

Money and the Turning of the Age

A Gathering of the Tribe

The Sojourn of Science

Wood, Metal, and the Story of the World

A World-Creating Matrix of Truth

Waiting on the Big One

In the Miracle

Money and the Crisis of Civilization

Reuniting the Self: Autoimmunity, Obesity, and the Ecology of Health

Invisible Paths

Reuniting the Self: Autoimmunity, Obesity, and the Ecology of Health (Part 2)

Mutiny of the Soul

The Age of Water

Money: A New Beginning (Part 2)

Money: A New Beginning (Part 1)

The Original Religion

Pain: A Call for Attention

The Miracle of Self-Creation, Part 2

The Miracle of Self-Creation

The Deschooling Convivium

The Testicular Age

Who Will Collect the Garbage?

The Ubiquitous Matrix of Lies

You’re Bad!

A 28-year Lie: The Wrong Lesson

The Ascent of Humanity

The Stars are Shining for Her

All Hallows’ Eve

Confessions of a Hypocrite

The New Epidemics

From Opinion to Belief to Knowing

Soul Families

For Whom was that Bird Singing?

The Multicellular Metahuman

Grades: A Gun to Your Head

Human Nature Denied

The Great Robbery

Humanity Grows Up

Don’t Should on US

A State of Belief is a State of Being

Ascension

Security and Fate

Old-Fashioned, Healthy, Lacto-Fermented Soft Drinks: The Real “Real Thing”

The Ethics of Eating Meat

Privacy Policy | Contact | Update Subscription

Charles Eisenstein

All content on this website is licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License. Feel free to copy and share.

The Coronation

For years, normality has been stretched nearly to its breaking point, a rope pulled tighter and tighter, waiting for a nip of the black swan’s beak to snap it in two. Now that the rope has snapped, do we tie its ends back together, or shall we undo its dangling braids still further, to see what we might weave from them?

Covid-19 is showing us that when humanity is united in common cause, phenomenally rapid change is possible. None of the world’s problems are technically difficult to solve; they originate in human disagreement. In coherency, humanity’s creative powers are boundless. A few months ago, a proposal to halt commercial air travel would have seemed preposterous. Likewise for the radical changes we are making in our social behavior, economy, and the role of government in our lives. Covid demonstrates the power of our collective will when we agree on what is important. What else might we achieve, in coherency? What do we want to achieve, and what world shall we create? That is always the next question when anyone awakens to their power.

Covid-19 is like a rehab intervention that breaks the addictive hold of normality. To interrupt a habit is to make it visible; it is to turn it from a compulsion to a choice. When the crisis subsides, we might have occasion to ask whether we want to return to normal, or whether there might be something we’ve seen during this break in the routines that we want to bring into the future. We might ask, after so many have lost their jobs, whether all of them are the jobs the world most needs, and whether our labor and creativity would be better applied elsewhere. We might ask, having done without it for a while, whether we really need so much air travel, Disneyworld vacations, or trade shows. What parts of the economy will we want to restore, and what parts might we choose to let go of? And on a darker note, what among the things that are being taken away right now – civil liberties, freedom of assembly, sovereignty over our bodies, in-person gatherings, hugs, handshakes, and public life – might we need to exert intentional political and personal will to restore?

For most of my life, I have had the feeling that humanity was nearing a crossroads. Always, the crisis, the collapse, the break was imminent, just around the bend, but it didn’t come and it didn’t come. Imagine walking a road, and up ahead you see it, you see the crossroads. It’s just over the hill, around the bend, past the woods. Cresting the hill, you see you were mistaken, it was a mirage, it was farther away than you thought. You keep walking. Sometimes it comes into view, sometimes it disappears from sight and it seems like this road goes on forever. Maybe there isn’t a crossroads. No, there it is again! Always it is almost here. Never is it here.

Now, all of a sudden, we go around a bend and here it is. We stop, hardly able to believe that now it is happening, hardly able to believe, after years of confinement to the road of our predecessors, that now we finally have a choice. We are right to stop, stunned at the newness of our situation. Because of the hundred paths that radiate out in front of us, some lead in the same direction we’ve already been headed. Some lead to hell on earth. And some lead to a world more healed and more beautiful than we ever dared believe to be possible.

I write these words with the aim of standing here with you – bewildered, scared maybe, yet also with a sense of new possibility – at this point of diverging paths. Let us gaze down some of them and see where they lead.

* * *

I heard this story last week from a friend. She was in a grocery store and saw a woman sobbing in the aisle. Flouting social distancing rules, she went to the woman and gave her a hug. “Thank you,” the woman said, “that is the first time anyone has hugged me for ten days.”

Going without hugs for a few weeks seems a small price to pay if it will stem an epidemic that could take millions of lives. There is a strong argument for social distancing in the near term: to prevent a sudden surge of Covid cases from overwhelming the medical system. I would like to put that argument in a larger context, especially as we look to the long term. Lest we institutionalize distancing and reengineer society around it, let us be aware of what choice we are making and why.

The same goes for the other changes happening around the coronavirus epidemic. Some commentators have observed how it plays neatly into an agenda of totalitarian control. A frightened public accepts abridgments of civil liberties that are otherwise hard to justify, such as the tracking of everyone’s movements at all times, forcible medical treatment, involuntary quarantine, restrictions on travel and the freedom of assembly, censorship of what the authorities deem to be disinformation, suspension of habeas corpus, and military policing of civilians. Many of these were underway before Covid-19; since its advent, they have been irresistible. The same goes for the automation of commerce; the transition from participation in sports and entertainment to remote viewing; the migration of life from public to private spaces; the transition away from place-based schools toward online education, the decline of brick-and-mortar stores, and the movement of human work and leisure onto screens. Covid-19 is accelerating preexisting trends, political, economic, and social.

While all the above are, in the short term, justified on the grounds of flattening the curve (the epidemiological growth curve), we are also hearing a lot about a “new normal”; that is to say, the changes may not be temporary at all. Since the threat of infectious disease, like the threat of terrorism, never goes away, control measures can easily become permanent. If we were going in this direction anyway, the current justification must be part of a deeper impulse. I will analyze this impulse in two parts: the reflex of control, and the war on death. Thus understood, an initiatory opportunity emerges, one that we are seeing already in the form of the solidarity, compassion, and care that Covid-19 has inspired.

The Reflex of Control

At the current writing, official statistics say that about 25,000 people have died from Covid-19. By the time it runs its course, the death toll could be ten times or a hundred times bigger, or even, if the most alarming guesses are right, a thousand times bigger. Each one of these people has loved ones, family and friends. Compassion and conscience call us to do what we can to avert unnecessary tragedy. This is personal for me: my own infinitely dear but frail mother is among the most vulnerable to a disease that kills mostly the aged and the infirm.

What will the final numbers be? That question is impossible to answer at the time of this writing. Early reports were alarming; for weeks the official number from Wuhan, circulated endlessly in the media, was a shocking 3.4%. That, coupled with its highly contagious nature, pointed to tens of millions of deaths worldwide, or even as many as 100 million. More recently, estimates have plunged as it has become apparent that most cases are mild or asymptomatic. Since testing has been skewed towards the seriously ill, the death rate has looked artificially high. In South Korea, where hundreds of thousands of people with mild symptoms have been tested, the reported case fatality rate is around 1%. In Germany, whose testing also extends to many with mild symptoms, the fatality rate is 0.4%. A recent paper in the journal Science argues that 86% of infections have been undocumented, which points to a much lower mortality rate than the current case fatality rate would indicate.

The story of the Diamond Princess cruise ship bolsters this view. Of the 3,711 people on board, about 20% have tested positive for the virus; less than half of those had symptoms, and eight have died. A cruise ship is a perfect setting for contagion, and there was plenty of time for the virus to spread on board before anyone did anything about it, yet only a fifth were infected. Furthermore, the cruise ship’s population was heavily skewed (as are most cruise ships) toward the elderly: nearly a third of the passengers were over age 70, and more than half were over age 60. A research team concluded from the large number of asymptomatic cases that the true fatality rate in China is around 0.5%. That is still five times higher than flu. Based on the above (and adjusting for much younger demographics in Africa and South and Southeast Asia) my guess is about 200,000-300,000 deaths in the US – more if the medical system is overwhelmed, less if infections are spread out over time – and 3 million globally. Those are serious numbers. Not since the Hong Kong Flu pandemic of 1968/9 has the world experienced anything like it.

My guesses could easily be off by an order of magnitude. Every day the media reports the total number of Covid-19 cases, but no one has any idea what the true number is, because only a tiny proportion of the population has been tested. If tens of millions have the virus, asymptomatically, we would not know it. Further complicating the matter is the high rate of false positives for existing testing, possibly as high as 80%. (And see here for even more alarming uncertainties about test accuracy.) Let me repeat: no one knows what is really happening, including me. Let us be aware of two contradictory tendencies in human affairs. The first is the tendency for hysteria to feed on itself, to exclude data points that don’t play into the fear, and to create the world in its image. The second is denial, the irrational rejection of information that might disrupt normalcy and comfort. As Daniel Schmactenberger asks, How do you know what you believe is true?

In the face of the uncertainty, I’d like to make a prediction: The crisis will play out so that we never will know. If the final death tally, which will itself be the subject of dispute, is lower than feared, some will say that is because the controls worked. Others will say it is because the disease wasn’t as dangerous as we were told.

To me, the most baffling puzzle is why at the present writing there seem to be no new cases in China. The government didn’t initiate its lockdown until well after the virus was established. It should have spread widely during Chinese New Year, when every plane, train, and bus is packed with people traveling all over the country. What is going on here? Again, I don’t know, and neither do you.

Whether the final global death toll is 50,000 or 500,000 or 5 million, let’s look at some other numbers to get some perspective. My point is NOT that Covid isn’t so bad and we shouldn’t do anything. Bear with me. Last year, according to the FAO, five million children worldwide died of hunger (among 162 million who are stunted and 51 million who are wasted). That is 200 times more people than have died so far from Covid-19, yet no government has declared a state of emergency or asked that we radically alter our way of life to save them. Nor do we see a comparable level of alarm and action around suicide – the mere tip of an iceberg of despair and depression – which kills over a million people a year globally and 50,000 in the USA. Or drug overdoses, which kill 70,000 in the USA, the autoimmunity epidemic, which affects 23.5 million (NIH figure) to 50 million (AARDA), or obesity, which afflicts well over 100 million. Why, for that matter, are we not in a frenzy about averting nuclear armageddon or ecological collapse, but, to the contrary, pursue choices that magnify those very dangers?

Please, the point here is not that we haven’t changed our ways to stop children from starving, so we shouldn’t change them for Covid either. It is the contrary: If we can change so radically for Covid-19, we can do it for these other conditions too. Let us ask why are we able to unify our collective will to stem this virus, but not to address other grave threats to humanity. Why, until now, has society been so frozen in its existing trajectory?

The answer is revealing. Simply, in the face of world hunger, addiction, autoimmunity, suicide, or ecological collapse, we as a society do not know what to do. Our go-to crisis responses, all of which are some version of control, aren’t very effective in addressing these conditions. Now along comes a contagious epidemic, and finally we can spring into action. It is a crisis for which control works: quarantines, lockdowns, isolation, hand-washing; control of movement, control of information, control of our bodies. That makes Covid a convenient receptacle for our inchoate fears, a place to channel our growing sense of helplessness in the face of the changes overtaking the world. Covid-19 is a threat that we know how to meet. Unlike so many of our other fears, Covid-19 offers a plan.

Our civilization’s established institutions are increasingly helpless to meet the challenges of our time. How they welcome a challenge that they finally can meet. How eager they are to embrace it as a paramount crisis. How naturally their systems of information management select for the most alarming portrayals of it. How easily the public joins the panic, embracing a threat that the authorities can handle as a proxy for the various unspeakable threats that they cannot.

Today, most of our challenges no longer succumb to force. Our antibiotics and surgery fail to meet the surging health crises of autoimmunity, addiction, and obesity. Our guns and bombs, built to conquer armies, are useless to erase hatred abroad or keep domestic violence out of our homes. Our police and prisons cannot heal the breeding conditions of crime. Our pesticides cannot restore ruined soil. Covid-19 recalls the good old days when the challenges of infectious diseases succumbed to modern medicine and hygiene, at the same time as the Nazis succumbed to the war machine, and nature itself succumbed, or so it seemed, to technological conquest and improvement. It recalls the days when our weapons worked and the world seemed indeed to be improving with each technology of control.

What kind of problem succumbs to domination and control? The kind caused by something from the outside, something Other. When the cause of the problem is something intimate to ourselves, like homelessness or inequality, addiction or obesity, there is nothing to war against. We may try to install an enemy, blaming, for example, the billionaires, Vladimir Putin, or the Devil, but then we miss key information, such as the ground conditions that allow billionaires (or viruses) to replicate in the first place.

If there is one thing our civilization is good at, it is fighting an enemy. We welcome opportunities to do what we are good at, which prove the validity of our technologies, systems, and worldview. And so, we manufacture enemies, cast problems like crime, terrorism, and disease into us-versus-them terms, and mobilize our collective energies toward those endeavors that can be seen that way. Thus, we single out Covid-19 as a call to arms, reorganizing society as if for a war effort, while treating as normal the possibility of nuclear armageddon, ecological collapse, and five million children starving.

The Conspiracy Narrative

Because Covid-19 seems to justify so many items on the totalitarian wish list, there are those who believe it to be a deliberate power play. It is not my purpose to advance that theory nor to debunk it, although I will offer some meta-level comments. First a brief overview.

The theories (there are many variants) talk about Event 201 (sponsored by the Gates Foundation, CIA, etc. last September), and a 2010 Rockefeller Foundation white paper detailing a scenario called “Lockstep,” both of which lay out the authoritarian response to a hypothetical pandemic. They observe that the infrastructure, technology, and legislative framework for martial law has been in preparation for many years. All that was needed, they say, was a way to make the public embrace it, and now that has come. Whether or not current controls are permanent, a precedent is being set for:

  • • The tracking of people’s movements at all times (because coronavirus)
  • • The suspension of freedom of assembly (because coronavirus)
  • • The military policing of civilians (because coronavirus)
  • • Extrajudicial, indefinite detention (quarantine, because coronavirus)
  • • The banning of cash (because coronavirus)
  • • Censorship of the Internet (to combat disinformation, because coronavirus)
  • • Compulsory vaccination and other medical treatment, establishing the state’s sovereignty over our bodies (because coronavirus)
  • • The classification of all activities and destinations into the expressly permitted and the expressly forbidden (you can leave your house for this, but not that), eliminating the un-policed, non-juridical gray zone. That totality is the very essence of totalitarianism. Necessary now though, because, well, coronavirus.

This is juicy material for conspiracy theories. For all I know, one of those theories could be true; however, the same progression of events could unfold from an unconscious systemic tilt toward ever-increasing control. Where does this tilt come from? It is woven into civilization’s DNA. For millennia, civilization (as opposed to small-scale traditional cultures) has understood progress as a matter of extending control onto the world: domesticating the wild, conquering the barbarians, mastering the forces of nature, and ordering society according to law and reason. The ascent of control accelerated with the Scientific Revolution, which launched “progress” to new heights: the ordering of reality into objective categories and quantities, and the mastering of materiality with technology. Finally, the social sciences promised to use the same means and methods to fulfill the ambition (which goes back to Plato and Confucius) to engineer a perfect society.

Those who administer civilization will therefore welcome any opportunity to strengthen their control, for after all, it is in service to a grand vision of human destiny: the perfectly ordered world, in which disease, crime, poverty, and perhaps suffering itself can be engineered out of existence. No nefarious motives are necessary. Of course they would like to keep track of everyone – all the better to ensure the common good. For them, Covid-19 shows how necessary that is. “Can we afford democratic freedoms in light of the coronavirus?” they ask. “Must we now, out of necessity, sacrifice those for our own safety?” It is a familiar refrain, for it has accompanied other crises in the past, like 9/11.

To rework a common metaphor, imagine a man with a hammer, stalking around looking for a reason to use it. Suddenly he sees a nail sticking out. He’s been looking for a nail for a long time, pounding on screws and bolts and not accomplishing much. He inhabits a worldview in which hammers are the best tools, and the world can be made better by pounding in the nails. And here is a nail! We might suspect that in his eagerness he has placed the nail there himself, but it hardly matters. Maybe it isn’t even a nail that’s sticking out, but it resembles one enough to start pounding. When the tool is at the ready, an opportunity will arise to use it.

And I will add, for those inclined to doubt the authorities, maybe this time it really is a nail. In that case, the hammer is the right tool – and the principle of the hammer will emerge the stronger, ready for the screw, the button, the clip, and the tear.

Either way, the problem we deal with here is much deeper than that of overthrowing an evil coterie of Illuminati. Even if they do exist, given the tilt of civilization, the same trend would persist without them, or a new Illuminati would arise to assume the functions of the old.

True or false, the idea that the epidemic is some monstrous plot perpetrated by evildoers upon the public is not so far from the mindset of find-the-pathogen. It is a crusading mentality, a war mentality. It locates the source of a sociopolitical illness in a pathogen against which we may then fight, a victimizer separate from ourselves. It risks ignoring the conditions that make society fertile ground for the plot to take hold. Whether that ground was sown deliberately or by the wind is, for me, a secondary question.

What I will say next is relevant whether or not SARS-CoV2 is a genetically engineered bioweapon, is related to 5G rollout, is being used to prevent “disclosure,” is a Trojan horse for totalitarian world government, is more deadly than we’ve been told, is less deadly than we’ve been told, originated in a Wuhan biolab, originated at Fort Detrick, or is exactly as the CDC and WHO have been telling us. It applies even if everyone is totally wrong about the role of the SARS-CoV-2 virus in the current epidemic. I have my opinions, but if there is one thing I have learned through the course of this emergency is that I don’t really know what is happening. I don’t see how anyone can, amidst the seething farrago of news, fake news, rumors, suppressed information, conspiracy theories, propaganda, and politicized narratives that fill the Internet. I wish a lot more people would embrace not knowing. I say that both to those who embrace the dominant narrative, as well as to those who hew to dissenting ones. What information might we be blocking out, in order to maintain the integrity of our viewpoints? Let’s be humble in our beliefs: it is a matter of life and death.

The War on Death

My 7-year-old son hasn’t seen or played with another child for two weeks. Millions of others are in the same boat. Most would agree that a month without social interaction for all those children a reasonable sacrifice to save a million lives. But how about to save 100,000 lives? And what if the sacrifice is not for a month but for a year? Five years? Different people will have different opinions on that, according to their underlying values.

Let’s replace the foregoing questions with something more personal, that pierces the inhuman utilitarian thinking that turns people into statistics and sacrifices some of them for something else. The relevant question for me is, Would I ask all the nation’s children to forego play for a season, if it would reduce my mother’s risk of dying, or for that matter, my own risk? Or I might ask, Would I decree the end of human hugging and handshakes, if it would save my own life? This is not to devalue Mom’s life or my own, both of which are precious. I am grateful for every day she is still with us. But these questions bring up deep issues. What is the right way to live? What is the right way to die?

The answer to such questions, whether asked on behalf of oneself or on behalf of society at large, depends on how we hold death and how much we value play, touch, and togetherness, along with civil liberties and personal freedom. There is no easy formula to balance these values.

Over my lifetime I’ve seen society place more and more emphasis on safety, security, and risk reduction. It has especially impacted childhood: as a young boy it was normal for us to roam a mile from home unsupervised – behavior that would earn parents a visit from Child Protective Services today. It also manifests in the form of latex gloves for more and more professions; hand sanitizer everywhere; locked, guarded, and surveilled school buildings; intensified airport and border security; heightened awareness of legal liability and liability insurance; metal detectors and searches before entering many sports arenas and public buildings, and so on. Writ large, it takes the form of the security state.

The mantra “safety first” comes from a value system that makes survival top priority, and that depreciates other values like fun, adventure, play, and the challenging of limits. Other cultures had different priorities. For instance, many traditional and indigenous cultures are much less protective of children, as documented in Jean Liedloff’s classic, The Continuum Concept. They allow them risks and responsibilities that would seem insane to most modern people, believing that this is necessary for children to develop self-reliance and good judgement. I think most modern people, especially younger people, retain some of this inherent willingness to sacrifice safety in order to live life fully. The surrounding culture, however, lobbies us relentlessly to live in fear, and has constructed systems that embody fear. In them, staying safe is over-ridingly important. Thus we have a medical system in which most decisions are based on calculations of risk, and in which the worst possible outcome, marking the physician’s ultimate failure, is death. Yet all the while, we know that death awaits us regardless. A life saved actually means a death postponed.

The ultimate fulfillment of civilization’s program of control would be to triumph over death itself. Failing that, modern society settles for a facsimile of that triumph: denial rather than conquest. Ours is a society of death denial, from its hiding away of corpses, to its fetish for youthfulness, to its warehousing of old people in nursing homes. Even its obsession with money and property – extensions of the self, as the word “mine” indicates – expresses the delusion that the impermanent self can be made permanent through its attachments. All this is inevitable given the story-of-self that modernity offers: the separate individual in a world of Other. Surrounded by genetic, social, and economic competitors, that self must protect and dominate in order to thrive. It must do everything it can to forestall death, which (in the story of separation) is total annihilation. Biological science has even taught us that our very nature is to maximize our chances of surviving and reproducing.

I asked a friend, a medical doctor who has spent time with the Q’ero on Peru, whether the Q’ero would (if they could) intubate someone to prolong their life. “Of course not,” she said. “They would summon the shaman to help him die well.” Dying well (which isn’t necessarily the same as dying painlessly) is not much in today’s medical vocabulary. No hospital records are kept on whether patients die well. That would not be counted as a positive outcome. In the world of the separate self, death is the ultimate catastrophe.

But is it? Consider this perspective from Dr. Lissa Rankin: “Not all of us would want to be in an ICU, isolated from loved ones with a machine breathing for us, at risk of dying alone- even if it means they might increase their chance of survival. Some of us might rather be held in the arms of loved ones at home, even if that means our time has come…. Remember, death is no ending. Death is going home.”

When the self is understood as relational, interdependent, even inter-existent, then it bleeds over into the other, and the other bleeds over into the self. Understanding the self as a locus of consciousness in a matrix of relationship, one no longer searches for an enemy as the key to understanding every problem, but looks instead for imbalances in relationships. The War on Death gives way to the quest to live well and fully, and we see that fear of death is actually fear of life. How much of life will we forego to stay safe?

Totalitarianism – the perfection of control – is the inevitable end product of the mythology of the separate self. What else but a threat to life, like a war, would merit total control? Thus Orwell identified perpetual war as a crucial component of the Party’s rule.

Against the backdrop of the program of control, death denial, and the separate self, the assumption that public policy should seek to minimize the number of deaths is nearly beyond question, a goal to which other values like play, freedom, etc. are subordinate. Covid-19 offers occasion to broaden that view. Yes, let us hold life sacred, more sacred than ever. Death teaches us that. Let us hold each person, young or old, sick or well, as the sacred, precious, beloved being that they are. And in the circle of our hearts, let us make room for other sacred values too. To hold life sacred is not just to live long, it is to live well and right and fully.

Like all fear, the fear around the coronavirus hints at what might lie beyond it. Anyone who has experienced the passing of someone close knows that death is a portal to love. Covid-19 has elevated death to prominence in the consciousness of a society that denies it. On the other side of the fear, we can see the love that death liberates. Let it pour forth. Let it saturate the soil of our culture and fill its aquifers so that it seeps up through the cracks of our crusted institutions, our systems, and our habits. Some of these may die too.

What world shall we live in?

How much of life do we want to sacrifice at the altar of security? If it keeps us safer, do we want to live in a world where human beings never congregate? Do we want to wear masks in public all the time? Do we want to be medically examined every time we travel, if that will save some number of lives a year? Are we willing to accept the medicalization of life in general, handing over final sovereignty over our bodies to medical authorities (as selected by political ones)? Do we want every event to be a virtual event? How much are we willing to live in fear?

Covid-19 will eventually subside, but the threat of infectious disease is permanent. Our response to it sets a course for the future. Public life, communal life, the life of shared physicality has been dwindling over several generations. Instead of shopping at stores, we get things delivered to our homes. Instead of packs of kids playing outside, we have play dates and digital adventures. Instead of the public square, we have the online forum. Do we want to continue to insulate ourselves still further from each other and the world?

It is not hard to imagine, especially if social distancing is successful, that Covid-19 persists beyond the 18 months we are being told to expect for it to run its course. It is not hard to imagine that new viruses will emerge during that time. It is not hard to imagine that emergency measures will become normal (so as to forestall the possibility of another outbreak), just as the state of emergency declared after 9/11 is still in effect today. It is not hard to imagine that (as we are being told), reinfection is possible, so that the disease will never run its course. That means that the temporary changes in our way of life may become permanent.

To reduce the risk of another pandemic, shall we choose to live in a society without hugs, handshakes, and high-fives, forever more? Shall we choose to live in a society where we no longer gather en masse? Shall the concert, the sports competition, and the festival be a thing of the past? Shall children no longer play with other children? Shall all human contact be mediated by computers and masks? No more dance classes, no more karate classes, no more conferences, no more churches? Is death reduction to be the standard by which to measure progress? Does human advancement mean separation? Is this the future?

The same question applies to the administrative tools required to control the movement of people and the flow of information. At the present writing, the entire country is moving toward lockdown. In some countries, one must print out a form from a government website in order to leave the house. It reminds me of school, where one’s location must be authorized at all times. Or of prison. Do we envision a future of electronic hall passes, a system where freedom of movement is governed by state administrators and their software at all times, permanently? Where every movement is tracked, either permitted or prohibited? And, for our protection, where information that threatens our health (as decided, again, by various authorities) is censored for our own good? In the face of an emergency, like unto a state of war, we accept such restrictions and temporarily surrender our freedoms. Similar to 9/11, Covid-19 trumps all objections.

For the first time in history, the technological means exist to realize such a vision, at least in the developed world (for example, using cellphone location data to enforce social distancing; see also here). After a bumpy transition, we could live in a society where nearly all of life happens online: shopping, meeting, entertainment, socializing, working, even dating. Is that what we want? How many lives saved is that worth?

I am sure that many of the controls in effect today will be partially relaxed in a few months. Partially relaxed, but at the ready. As long as infectious disease remains with us, they are likely to be reimposed, again and again, in the future, or be self-imposed in the form of habits. As Deborah Tannen says, contributing to a Politico article on how coronavirus will change the world permanently, ‘We know now that touching things, being with other people and breathing the air in an enclosed space can be risky…. It could become second nature to recoil from shaking hands or touching our faces—and we may all fall heir to society-wide OCD, as none of us can stop washing our hands.” After thousands of years, millions of years, of touch, contact, and togetherness, is the pinnacle of human progress to be that we cease such activities because they are too risky?

Life is Community

The paradox of the program of control is that its progress rarely advances us any closer to its goal. Despite security systems in almost every upper middle-class home, people are no less anxious or insecure than they were a generation ago. Despite elaborate security measures, the schools are not seeing fewer mass shootings. Despite phenomenal progress in medical technology, people have if anything become less healthy over the past thirty years, as chronic disease has proliferated and life expectancy stagnated and, in the USA and Britain, started to decline.

The measures being instituted to control Covid-19, likewise, may end up causing more suffering and death than they prevent. Minimizing deaths means minimizing the deaths that we know how to predict and measure. It is impossible to measure the added deaths that might come from isolation-induced depression, for instance, or the despair caused by unemployment, or the lowered immunity and deterioration in health that chronic fear can cause. Loneliness and lack of social contact has been shown to increase inflammation, depression, and dementia. According to Lissa Rankin, M.D., air pollution increases risk of dying by 6%, obesity by 23%, alcohol abuse by 37%, and loneliness by 45%.

Another danger that is off the ledger is the deterioration in immunity caused by excessive hygiene and distancing. It is not only social contact that is necessary for health, it is also contact with the microbial world. Generally speaking, microbes are not our enemies, they are our allies in health. A diverse gut biome, comprising bacteria, viruses, yeasts, and other organisms, is essential for a well-functioning immune system, and its diversity is maintained through contact with other people and with the world of life. Excessive hand-washing, overuse of antibiotics, aseptic cleanliness, and lack of human contact might do more harm than good. The resulting allergies and autoimmune disorders might be worse than the infectious disease they replace. Socially and biologically, health comes from community. Life does not thrive in isolation.

Seeing the world in us-versus-them terms blinds us to the reality that life and health happen in community. To take the example of infectious diseases, we fail to look beyond the evil pathogen and ask, What is the role of viruses in the microbiome? (See also here.) What are the body conditions under which harmful viruses proliferate? Why do some people have mild symptoms and others severe ones (besides the catch-all non-explanation of “low resistance”)? What positive role might flus, colds, and other non-lethal diseases play in the maintenance of health?

War-on-germs thinking brings results akin to those of the War on Terror, War on Crime, War on Weeds, and the endless wars we fight politically and interpersonally. First, it generates endless war; second, it diverts attention from the ground conditions that breed illness, terrorism, crime, weeds, and the rest.

Despite politicians’ perennial claim that they pursue war for the sake of peace, war inevitably breeds more war. Bombing countries to kill terrorists not only ignores the ground conditions of terrorism, it exacerbates those conditions. Locking up criminals not only ignores the conditions that breed crime, it creates those conditions when it breaks up families and communities and acculturates the incarcerated to criminality. And regimes of antibiotics, vaccines, antivirals, and other medicines wreak havoc on body ecology, which is the foundation of strong immunity. Outside the body, the massive spraying campaigns sparked by Zika, Dengue Fever, and now Covid-19 will visit untold damage upon nature’s ecology. Has anyone considered what the effects on the ecosystem will be when we douse it with antiviral compounds? Such a policy (which has been implemented in various places in China and India) is only thinkable from the mindset of separation, which does not understand that viruses are integral to the web of life.

To understand the point about ground conditions, consider some mortality statistics from Italy (from its National Health Institute), based on an analysis of hundreds of Covid-19 fatalities. Of those analyzed, less than 1% were free of serious chronic health conditions. Some 75% suffered from hypertension, 35% from diabetes, 33% from cardiac ischemia, 24% from atrial fibrillation, 18% from low renal function, along with other conditions that I couldn’t decipher from the Italian report. Nearly half the deceased had three or more of these serious pathologies. Americans, beset by obesity, diabetes, and other chronic ailments, are at least as vulnerable as Italians. Should we blame the virus then (which killed few otherwise healthy people), or shall we blame underlying poor health? Here again the analogy of the taut rope applies. Millions of people in the modern world are in a precarious state of health, just waiting for something that would normally be trivial to send them over the edge. Of course, in the short term we want to save their lives; the danger is that we lose ourselves in an endless succession of short terms, fighting one infectious disease after another, and never engage the ground conditions that make people so vulnerable. That is a much harder problem, because these ground conditions will not change via fighting. There is no pathogen that causes diabetes or obesity, addiction, depression, or PTSD. Their causes are not an Other, not some virus separate from ourselves, and we its victims.

Even in diseases like Covid-19, in which we can name a pathogenic virus, matters are not so simple as a war between virus and victim. There is an alternative to the germ theory of disease that holds germs to be part of a larger process. When conditions are right, they multiply in the body, sometimes killing the host, but also, potentially, improving the conditions that accommodated them to begin with, for example by cleaning out accumulated toxic debris via mucus discharge, or (metaphorically speaking) burning them up with fever. Sometimes called “terrain theory,” it says that germs are more symptom than cause of disease. As one meme explains it: “Your fish is sick. Germ theory: isolate the fish. Terrain theory: clean the tank.”

A certain schizophrenia afflicts the modern culture of health. On the one hand, there is a burgeoning wellness movement that embraces alternative and holistic medicine. It advocates herbs, meditation, and yoga to boost immunity. It validates the emotional and spiritual dimensions of health, such as the power of attitudes and beliefs to sicken or to heal. All of this seems to have disappeared under the Covid tsunami, as society defaults to the old orthodoxy.

Case in point: California acupuncturists have been forced to shut down, having been deemed “non-essential.” This is perfectly understandable from the perspective of conventional virology. But as one acupuncturist on Facebook observed, “What about my patient who I’m working with to get off opioids for his back pain? He’s going to have to start using them again.” From the worldview of medical authority, alternative modalities, social interaction, yoga classes, supplements, and so on are frivolous when it comes to real diseases caused by real viruses. They are relegated to an etheric realm of “wellness” in the face of a crisis. The resurgence of orthodoxy under Covid-19 is so intense that anything remotely unconventional, such as intravenous vitamin C, was completely off the table in the United States until two days ago (articles still abound “debunking” the “myth” that vitamin C can help fight Covid-19). Nor have I heard the CDC evangelize the benefits of elderberry extract, medicinal mushrooms, cutting sugar intake, NAC (N-acetyl L-cysteine), astragalus, or vitamin D. These are not just mushy speculation about “wellness,” but are supported by extensive research and physiological explanations. For example, NAC (general info, double-blind placebo-controlled study) has been shown to radically reduce incidence and severity of symptoms in flu-like illnesses.

As the statistics I offered earlier on autoimmunity, obesity, etc. indicate, America and the modern world in general are facing a health crisis. Is the answer to do what we’ve been doing, only more thoroughly? The response so far to Covid has been to double down on the orthodoxy and sweep unconventional practices and dissenting viewpoints aside. Another response would be to widen our lens and examine the entire system, including who pays for it, how access is granted, and how research is funded, but also expanding out to include marginal fields like herbal medicine, functional medicine, and energy medicine. Perhaps we can take this opportunity to reevaluate prevailing theories of illness, health, and the body. Yes, let’s protect the sickened fish as best we can right now, but maybe next time we won’t have to isolate and drug so many fish, if we can clean the tank.

I’m not telling you to run out right now and buy NAC or any other supplement, nor that we as a society should abruptly shift our response, cease social distancing immediately, and start taking supplements instead. But we can use the break in normal, this pause at a crossroads, to consciously choose what path we shall follow moving forward: what kind of healthcare system, what paradigm of health, what kind of society. This reevaluation is already happening, as ideas like universal free healthcare in the USA gain new momentum. And that path leads to forks as well. What kind of healthcare will be universalized? Will it be merely available to all, or mandatory for all – each citizen a patient, perhaps with an invisible ink barcode tattoo certifying one is up to date on all compulsory vaccines and check-ups. Then you can go to school, board a plane, or enter a restaurant. This is one path to the future that is available to us.

Another option is available now too. Instead of doubling down on control, we could finally embrace the holistic paradigms and practices that have been waiting on the margins, waiting for the center to dissolve so that, in our humbled state, we can bring them into the center and build a new system around them.

The Coronation

There is an alternative to the paradise of perfect control that our civilization has so long pursued, and that recedes as fast as our progress, like a mirage on the horizon. Yes, we can proceed as before down the path toward greater insulation, isolation, domination, and separation. We can normalize heightened levels of separation and control, believe that they are necessary to keep us safe, and accept a world in which we are afraid to be near each other. Or we can take advantage of this pause, this break in normal, to turn onto a path of reunion, of holism, of the restoring of lost connections, of the repair of community and the rejoining of the web of life.

Do we double down on protecting the separate self, or do we accept the invitation into a world where all of us are in this together? It isn’t just in medicine we encounter this question: it visits us politically, economically, and in our personal lives as well. Take for example the issue of hoarding, which embodies the idea, “There won’t be enough for everyone, so I am going to make sure there is enough for me.” Another response might be, “Some don’t have enough, so I will share what I have with them.” Are we to be survivalists or helpers? What is life for?

On a larger scale, people are asking questions that have until now lurked on activist margins. What should we do about the homeless? What should we do about the people in prisons? In Third World slums? What should we do about the unemployed? What about all the hotel maids, the Uber drivers, the plumbers and janitors and bus drivers and cashiers who cannot work from home? And so now, finally, ideas like student debt relief and universal basic income are blossoming. “How do we protect those susceptible to Covid?” invites us into “How do we care for vulnerable people in general?”

That is the impulse that stirs in us, regardless of the superficialities of our opinions about Covid’s severity, origin, or best policy to address it. It is saying, let’s get serious about taking care of each other. Let’s remember how precious we all are and how precious life is. Let’s take inventory of our civilization, strip it down to its studs, and see if we can build one more beautiful.

As Covid stirs our compassion, more and more of us realize that we don’t want to go back to a normal so sorely lacking it. We have the opportunity now to forge a new, more compassionate normal.

Hopeful signs abound that this is happening. The United States government, which has long seemed the captive of heartless corporate interests, has unleashed hundreds of billions of dollars in direct payments to families. Donald Trump, not known as a paragon of compassion, has put a moratorium on foreclosures and evictions. Certainly one can take a cynical view of both these developments; nonetheless, they embody the principle of caring for the vulnerable.

From all over the world we hear stories of solidarity and healing. One friend described sending $100 each to ten strangers who were in dire need. My son, who until a few days ago worked at Dunkin’ Donuts, said people were tipping at five times the normal rate – and these are working class people, many of them Hispanic truck drivers, who are economically insecure themselves. Doctors, nurses, and “essential workers” in other professions risk their lives to serve the public. Here are some more examples of the love and kindness eruption, courtesy of ServiceSpace:

Perhaps we’re in the middle of living into that new story. Imagine Italian airforce using Pavoratti, Spanish military doing acts of service, and street police playing guitars — to *inspire*. Corporations giving unexpected wage hikes. Canadians starting “Kindness Mongering.” Six year old in Australia adorably gifting her tooth fairy money, an 8th grader in Japan making 612 masks, and college kids everywhere buying groceries for elders. Cuba sending an army in “white robes” (doctors) to help Italy. A landlord allowing tenants to stay without rent, an Irish priest’s poem going viral, disabled activitists producing hand sanitizer. Imagine. Sometimes a crisis mirrors our deepest impulse — that we can always respond with compassion.

As Rebecca Solnit describes in her marvelous book, A Paradise Built in Hell, disaster often liberates solidarity. A more beautiful world shimmers just beneath the surface, bobbing up whenever the systems that hold it underwater loosen their grip.

For a long time we, as a collective, have stood helpless in the face of an ever-sickening society. Whether it is declining health, decaying infrastructure, depression, suicide, addiction, ecological degradation, or concentration of wealth, the symptoms of civilizational malaise in the developed world are plain to see, but we have been stuck in the systems and patterns that cause them. Now, Covid has gifted us a reset.

A million forking paths lie before us. Universal basic income could mean an end to economic insecurity and the flowering of creativity as millions are freed from the work that Covid has shown us is less necessary than we thought. Or it could mean, with the decimation of small businesses, dependency on the state for a stipend that comes with strict conditions. The crisis could usher in totalitarianism or solidarity; medical martial law or a holistic renaissance; greater fear of the microbial world, or greater resiliency in participation in it; permanent norms of social distancing, or a renewed desire to come together.

What can guide us, as individuals and as a society, as we walk the garden of forking paths? At each junction, we can be aware of what we follow: fear or love, self-preservation or generosity. Shall we live in fear and build a society based on it? Shall we live to preserve our separate selves? Shall we use the crisis as a weapon against our political enemies? These are not all-or-nothing questions, all fear or all love. It is that a next step into love lies before us. It feels daring, but not reckless. It treasures life, while accepting death. And it trusts that with each step, the next will become visible.

Please don’t think that choosing love over fear can be accomplished solely through an act of will, and that fear too can be conquered like a virus. The virus we face here is fear, whether it is fear of Covid-19, or fear of the totalitarian response to it, and this virus too has its terrain. Fear, along with addiction, depression, and a host of physical ills, flourishes in a terrain of separation and trauma: inherited trauma, childhood trauma, violence, war, abuse, neglect, shame, punishment, poverty, and the muted, normalized trauma that affects nearly everyone who lives in a monetized economy, undergoes modern schooling, or lives without community or connection to place. This terrain can be changed, by trauma healing on a personal level, by systemic change toward a more compassionate society, and by transforming the basic narrative of separation: the separate self in a world of other, me separate from you, humanity separate from nature. To be alone is a primal fear, and modern society has rendered us more and more alone. But the time of Reunion is here. Every act of compassion, kindness, courage, or generosity heals us from the story of separation, because it assures both actor and witness that we are in this together.

I will conclude by invoking one more dimension of the relationship between humans and viruses. Viruses are integral to evolution, not just of humans but of all eukaryotes. Viruses can transfer DNA from organism to organism, sometimes inserting it into the germline (where it becomes heritable). Known as horizontal gene transfer, this is a primary mechanism of evolution, allowing life to evolve together much faster than is possible through random mutation. As Lynn Margulis once put it, we are our viruses.

And now let me venture into speculative territory. Perhaps the great diseases of civilization have quickened our biological and cultural evolution, bestowing key genetic information and offering both individual and collective initiation. Could the current pandemic be just that? Novel RNA codes are spreading from human to human, imbuing us with new genetic information; at the same time, we are receiving other, esoteric, “codes” that ride the back of the biological ones, disrupting our narratives and systems in the same way that an illness disrupts bodily physiology. The phenomenon follows the template of initiation: separation from normality, followed by a dilemma, breakdown, or ordeal, followed (if it is to be complete) by reintegration and celebration.

Now the question arises: Initiation into what? What is the specific nature and purpose of this initiation?The popular name for the pandemic offers a clue: coronavirus. A corona is a crown. “Novel coronavirus pandemic” means “a new coronation for all.”

Already we can feel the power of who we might become. A true sovereign does not run in fear from life or from death. A true sovereign does not dominate and conquer (that is a shadow archetype, the Tyrant). The true sovereign serves the people, serves life, and respects the sovereignty of all people. The coronation marks the emergence of the unconscious into consciousness, the crystallization of chaos into order, the transcendence of compulsion into choice. We become the rulers of that which had ruled us. The New World Order that the conspiracy theorists fear is a shadow of the glorious possibility available to sovereign beings. No longer the vassals of fear, we can bring order to the kingdom and build an intentional society on the love already shining through the cracks of the world of separation.

Celo: 0x755582C923dB215d9eF7C4Ad3E03D29B2569ABb6

Litecoin: ltc1qqtvtkl3h7mchy7m5jwpvqvt5uzka0yj3nffavu

Bitcoin: bc1q2a2czwhf4sgyx9f9ttf3c4ndt03eyh3uymjgzl

Dogecoin: DT9ECVrg9mPFADhN375WL9ULzcUZo8YEpN

Polkadot: 15s6NSM75Kw6eMLoxm2u8qqbgQFYMnoYhvV1w1SaF9hwVpM4

Polygon: 0xEBF0120A88Ec0058578e2D37C9fFdDc28f3673A6

Zcash: t1PUmhaoYTHJAk1yxmgpfEp27Uk4GHKqRig

Donate & Support

As much as possible I offer my work as a gift. I put it online without a pay wall of any kind. Online course contributions are self-determined at the time you register for each. I also keep the site clean of advertising.

This means I rely on voluntary financial support for my livelihood. You may make a recurring gift or one-time donation using the form below, in whatever amount feels good to you. If your finances are tight at all, please do not give money. Visit our contact page instead for other ways to support this work.

Recurring Donations

Note from the team: Your recurring donation is a resource that allows us to keep Charles doing the work we all want him doing: thinking, speaking, writing, rather than worrying about the business details. Charles and all of us greatly appreciate them!

Donate Below

One-Time Donation

Your gift helps us maintain the site, offer tech support, and run programs and events by donation, with no ads, sales pitches, or pay walls. Just as important, it communicates to us that this work is gratefully received. Thank you!

Donate Below

Cryptocurrency Donation

Hi, here we are in the alternate universe of cryptocurrency. Click the link below for a list of public keys. If your preferred coin isn't listed, write to us through the contact form.

View Keys



What kind of donation are you making?(Required)


Recurring Donation

We are currently accepting monthly recurring donations through PayPal; we use PayPal because it allows you to cancel or modify your recurring donation at any time without needing to contact us.


Choose what feels good, clear, and right.

One-Time Donation

We are currently accepting one-time donations with any major credit card or through PayPal.


Choose what feels good, clear, and right.
Donation Method(Required)

Name(Required)
Email(Required)
This field is for validation purposes and should be left unchanged.